Já jsem tehdy měla "čerstvou vážnou známost" - a jsme spolu dodnes.
Přišel za mnou do nemocnice. Je tělesně postižený, všude jezdí autem
(kam nedojede jeho auto tam nejde), z auta vytáhne buď "francku" (na kratší
vzdálenost) nebo chodítko - takový vozíček, 4 kolečka, madla, uprostřed
sedátko. Šikovná věcička! S tím chodítkem za mnou přišel do špitálu.
A s obrovskou kyticí. Sedli jsme si na chodbě -on na chodítko, já opatrně a
nakřivo na židli a protože se mně špatně sedělo, přisunul vozíček ke
mně, podpíral mne a držel za ruce. Byla jsem v takové poloze, že to tak moc
nebolelo. Kytku položil na stůl. Tam totiž kytky nesměly být ale on to
nevěděl. Po chvíli prošel chodbou primář, pozdravil nás a zapadl na
sesternu. Ven vyšla staniční a hnala se k nám. Říkám: "a sakra - průser
- kytku si musíš asi hned odnést!" Naopak: sestra si prohlédla kytku, zase
odběhla a vrátila se se džbánem na čaj, kytku do džbánu, nalila vodu a na
moje divení: "PAn primář to povolil! A poslal mne pro džbán, aby kytka
nezvadla"!
Kytka vydržela a já šla domů z chirurgie jako z
porodnice
kytka větší než já



Řekni mi, co je to mít se rád?
Nechat jiné trpět a myslet jen na
sebe? 







