Rozcestník >> Ostatní >> Co tu ještě nebylo

Jednou v červenci odpoledne seděl F. Věk ve své světničce u klavíru. Nástroj byl otevřen, i partesy rozloženy ležely na stojánku, mladý filosof však nehrál. Opíraje se o lenoch židle, díval se, napůl dozadu obrácen, ven jediným svým oknem na cihlové střechy a kousek modrého nebe. Nedbal ani partesů, ani sešitu kolejních poznámek, ležícího vedle na stolku.
Myslil na Paulu. Byla vždycky tak svěží a zdráva, až teď poslední dobou počala si naříkat, že jí není dobře. A nyní docela ulehla. Lékař pravil, že to bude neboje hlavnička, a že panna je v nebezpečenství. Věk jí už dva dni neviděl, ač co den byl nyní u Butteauových. Zastavil se vždy v předním pokoji nebo v kuchyni u paní Butteauové, aby se přeptal, jak je Paule. Byl by nejraději tam kolikráte za den se rozběhl, aby zvěděl, není-li jí hůře. Lekalť se toho, co lékař pravil, že je nemoc na smrt.
Kdykoliv Věk přišel k Butteauovým, dost se přemáhal, aby na něm nebylo znáti žádné úzkosti. Ale paní Butteauová, s níž jen nyní mluvil, dobře poznala, s jakým živým účastenstvím se ptal. Nedivila se tomu. Mělať Věka za hodného mladíka dobrého srdce. A pak byl Pauliným učitelem. Doktor Thám také se tak pokaždé ptal a přiběhl někdy i třikrát za den. Nyní se juž ani netajil, a kdyby i chtěl, tyto časté přeptávky, ta veliká starost, strach o Paulu, které bylo znáti na jeho tváři, pověděly vše.
F. Věk byl ustavičně jako na trní. Nejistota a strach o Paulu ho mučily. Bylo před samými zkouškami, ale na práci neměl ani pomyšlení. Ani ho již hudba netěšila, a kdyby byl mohl, byl by se rád i divadla na ten čas zhostil. Ale nemohl. Zavázal se, že bude v orkestru vypomáhat a někdy i ve sboru. Bylo mu to vhod také z ohledů hmotných. Mnoho za to neplatili, než i tyto menší částky dobře mu sloužily, neboť z domova málo jen dostával a z hodin nebylo mnoho. Od Butteauových nic. Paula ovšem myslila, že její mladý učitel dostává plat náležitě, a paní Butteauová měla opravdu upřímnou vůli mu zaplatit. Ale pokaždé se shrklo tolik neočekávaných vydání, a cizím musila vyhověti. Pan Věk nebyl cizí.
Hledě v zamyšlení ven, byl v duchu u lože Paulina. Viděl ji tam bez vlády, bez jasného vědomí ležící, v horečce…
Tak jí bylo ráno. Kdyby se tam mohl rozběhnout a přeptati se, jak je nyní. Kdyby mohl alespoň na prahu sedět a čekat, až půjde lékař z domu navečer… A tou dobou bude on zpívati v Odběhlci z lásky synovské…
Byl tak zamyšlen, že nedbal ani kroků, které se venku ozvaly. Teprve když se dvéře jeho pokojíku otevřely, obrátil se a ustrnul. Tatínek! Pantáta!… Věk byl jako zkamenělý, ale pak rychle vstal, aby šel otci vstříc.
Než přísná otcova tvář, přísnější ještě jeho zrak ho zarazily, jako by přimrazily.
„Co děláš?“ bylo první, co kupec Věk promluvil. Slova zněla přísně, jako by je soudce pronesl. František poznal ihned, že je zle. A bylo. Starý Věk jal se ho vyslýchati. Věděl všechno. František v duchu žasl a trnul, odkud to ví. O Strádeckém nevěděl, že psal jednou a nedávno zase podruhé. Totiž bratranec jeho, učitel Havránek, na žádost Věkové se ho přeptával, co František dělá.
Chtělať se matka přesvědčiti, dal-li syn co na její slova, polepšil-li se. Odpověď byla pro ni smutná. Plakala nanovo, a to velmi hořce, a samou starostí a uvažováním nespala, až posléze zašla si, bylo v neděli navečer, sama do luk, k černé tůni pod olšemi, kdež ji a dítko pod jejím srdcem, Františka, před léty pánbůh tak zázračně zachránil. Tam klekla na okraj vody pod starými olšemi a modlila se za toho podvečera v tiché samotě vřele, z té duše, aby se pánbůh nad Františkem smiloval, aby mu nedal zahynouti ve zlé společnosti, a jí aby dal dobré a spasitelné vnuknutí.
I šla pak, samý juž večer, nějak potěšena domů, a než došla, rozhodla se, že pantátovi všechno poví. Uznala, že bude tak nejlépe. Jako všichni toho věku, neměla před divadlem žádné vážnosti, herci jí byli lidé hříšní a nemravní, bez pánaboha. Proto se nejvíce děsila, že se František dostal mezi takovou čeládku. Uznávala, že by bylo nejrozumnější, aby František byl ze všeho vytržen, aby byl doma alespoň na nějaký čas. Bála se však zase pantáty, a jak mu to všechno říci.
Ale když se vrátila od černé tůně posilněna modlitbou, byla pevně rozhodnuta. Pantáta meškal u Beránka u korbele piva jako každou neděli. Když přišel domů, zastal panímámu ještě oblečenou, sedící u stolu. Divil se, a ještě více tomu, když na jeho otázku, cože nešla ležet, odpověděla, vykajíc mu po tehdejším obyčeji: „Sedněte, něco vám povím –“
Hlas se jí slabě chvěl, ale řekla to přece nějak jistě.
Té noci manželé Věkovi dlouho bděli. Nakonec se Věková rozplakala, pantáta chodil mlčky po světnici, přes tu chvíli si opakuje:
„Jezus! Jezus! Kdo by si pomyslil! Tohle! Té hanby! Jezus! Jezus!“ A zatínaje zuby drhl si oběma rukama temeno hlavy.
Druhého dne se vypravil na cestu do Prahy. Proč tam vlastně jede, zvěděl jen kmotříček Havránek. Každý jiný myslil, že za obchodem. Pak se to dověděl také František, proč se pantáta tak znenadání v Praze objevil. Syna nepustil ani k slovu, aby se mohl zeptati po matce nebo tak, a hned začal ho vyslýchati.
Mladý filosof nezapíral. Vyznal se ze všeho, pověděl, k čemu má vlastně náklonnost, že by chtěl být regens chori, vůbec muzikant, a všechno jiné že mu je proti mysli. Zpočátku byl velice sklíčen a bál se přísného otce, jehož se vždycky strachoval, již od útlého mládí. Ale čím dále tím více nabýval rozhodnosti. Jednou to říci bylo nutno. A tak byl zcela upřímným. Přiznal se, že zameškal rok, že pěstuje hudbu, že vypomáhá v divadle, že bývá i ve společnosti herců i hereček.
To všecko odpovídal na otázky otcovy. Ale pak mu prudce vpadl do řeči, když otec s opovržením se o té společnosti zmínil, nazývaje ji nehodnou, bezbožnou, ničemnou. F. Věk se všech a zvláště vlasteneckých herců z Boudy zastal, a to tak, že se z toho otec prudce rozhněval. Toho se nenadál, že syn mu bude ještě odmlouvati. Měl to za odmlouvání a ne omlouvání, neboť jeho mínění bylo nezvratné a nikdo by ho byl nepřesvědčil.
Ještě hůře bylo, když se pantáta zmínil o Butteauových. Neznal jich jména, ale zaslechl také o nich. Františka jako by zrovna bodlo, když se pantáta nevážně vyslovil o těch „holkách“ divadelních.
V tiché jindy studentově světničce strhla se bouře. Starý Věk se prudko rozhněval, ostře synovi vyčítal, a ten se hájil. Starý Věk, jak prudce jizbicí přecházel, se náhle zastavil, a upřev planoucí oči na syna, přísně zvolal:
„Nač těch řečí a okolků! Půjdeš se mnou. Seber své věci a pojď!“
Filosof úžasem na chvilku oněměl.
„Hned?!“
„Hned té chvíle. Ani minutu nepočkám –“ Vyžadoval věc těžkou, nemožnou.
Na filosofa dnes najisto čekali v Boudě. Spoléhají na něj, má zpívati v Odběhlci z lásky synovské. Musí přijíti; aby odřekl, jest už pozdě. A kdyby ani toho nebylo! Měl by odejiti z Prahy, aniž by se stavil u Butteauových, aniž by jim ohlásil, kam jde, aniž by jim a zvláště jí sbohem dal. Odejiti nyní, kdy byl v mučivé nejistotě, když půldne nevěděl, jak je Paule. Pak by o ní neslyšel, a kdyby snad – ani by ji neměl okem spatřiti!
To všecko se bleskem mihlo v mysli mladíkově, když mu otec poručil, aby se ihned na cestu vypravil. A znovu se mu ozvalo v duchu: „Nemožno! Nemožno!“
Nejprve hleděl otci to vymluvit a dokázati mu, že to není možno. Ale když mu rozhněvaný otec nepřál slechu, jal se prosit. Ano, snažně prosil, aby počkal den dva, a pak už prosil o den, a docela jen o dnešek, ale když mu otec rozzlobeně vpadl do řeči, aby ani nemluvil, aby mlčel a sebral se a šel, vzbudil se v mladíkovi odpor. Řekl temně, ale rozhodně:
„Nepůjdu. Dnes nemohu.“
Po tomto slově nastalo na okamžik hrobové ticho v studentově jizbici. Oči kupcovy prudčeji zasvítily a tvář, již prve rozčilením bledá, zrovna zesinala. Nemohl hned ani promluvit, a když promluvil, byla to dvě slova:
„Tedy nepůjdeš?“
Pronesl je těžce, jako s namáháním, hlasem se třesoucím.
„Hned – nemohu –,“ odvětil František.
Starý Věk upíral na něj chvilku oči, pak se rozkřikl:
„Prokletý ničemo! Taková nějaká čubka je ti milejší nežli matka a otec!“
A otočiv se vyšel ven.
František, všechen od sebe, vykřikl, ale otce zpět nezavolal, ani za ním neběžel. Stál u stolu třesa se, upíraje rozšířené oči ke dveřím, které, jak je starý Věk prudce přirazil, se hřmotem zapadly.
Mladý filosof sklesl pak na židli a zůstal tak, maje spánky do dlaní opřené, před se hledě zrakem nehnutým, jako strnulým. Probral se teprve až pak, kdy přiběhl sluha divadelní podívat se, proč nejde, co se mu stalo. František vydal se za ním na cestu, ale jako tělo bez duše. V Boudě otázkami na něj naléhali, proč nejde, co se stalo. Než on nic nepověděl. Nedbal o nic a nevšiml si také lidu před divadlem u vchodu se kupícího, a nepostřehl také otce, jenž tam všechen zamračen stál vedle Strádeckého.
Syn otce neviděl, ale ten jeho. Než jakmile spatřil, že syn vešel do Boudy, prudce se obrátil a šel pryč od divadla. Strádecký za ním. Jak tentokráte se kus odbyl, jak on sám zpíval, toho mladý Věk nevěděl. Hrál a zpíval jako stroj. Jen po druhém jednání sebou živěji hnul, když spatřil mezi kulisami Tháma. Prve ho ani neviděl. I přistoupil rychle k němu a ptal se ho, jak je Paule.
„Jdu zrovna od Butteauových. Je to stejné – ale lékař těší dobrou nadějí.“
Po divadle nešel Věk jako jindy do divadelní společnosti, nýbrž rovnou cestou domů. Neulehl však hned, a když ulehl, nemohl usnouti. Ráno pak rychle se obléknuv odešel do hospody, kde stál vždycky se svým povozem starý Šulc. Mladý se nadál, že tam i otec je bytem a na nocleh. Byl, jenže už odejel, a zrovna před malou chvílí. Také se tam mladý filosof dověděl, že otec včera nepřijel, nýbrž už hned předevčírem.