Právo národů na sebeurčení je zakotvené v článku 1 Charty Organizace spojených národů, bylo též potvrzeno v článku 1 Paktu o občanských a politických právech z roku 1966, stejně jako v článku 1 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966.
Vztah práva na sebeurčení a principu územní celistvosti se řeší v Deklaraci o zásadách mezinárodního práva z roku 1970, týkajících se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy v souladu s Chartou OSN, která potvrzuje nedotknutelnost územní celistvosti států, „dodržujících zásadu rovnoprávnosti a sebeurčení národů" „a majících s ohledem na to vlády, které zastupují celý národ, žijící na daném území". Stejný princip byl potvrzen i ve Vídeňské deklaraci Světové konference OSN o lidských právech z roku 1993 (stát, usilující o ochranu zásady územní celistvosti, musí mít "vládu, reprezentující zájmy celého národa na jeho území bez jakéhokoli rozlišování").
