Rozcestník >> Politika >> Diskuze k aktuálním zprávám

Právě vzhledem k našim většinovým typickým vlastnostem ,máme schopnost rychlé integrace.Emigranti nechtěli vyčnívat,ale splynout,být respektovaní.Kaž­dopádně stesk po domově je snad nikdy neopustil a láska ke staré vlasti se stala naléhavou právě až v emigraci.Pocit,že se už nikdy nemohou vrátit,byl pro mnohé až zničující.
Co se té event.sympatie k Rusku týče,nehledala bych za tím nějaký panslavismus,ale nedůvěru až odpor k tuzemské politice ,všudypřítomnému PŠM.(Zákon a akce a reakce.)

Bylo to případ od případu, lidé nejsou stejní. Mnoho českých emigrantů přijalo novou identitu a národnost a stali se z nich Američané, Němci, Rakušané, Australané, Kanaďané a na starou vlast už si nevzpomněli..­....Znám takové osobně.

Téměř všichni se dokázali rychle integrovat a dokonce uspět ve svých oborech.Ale vztah ke kořenům tam zůstal navždy- samozřejmě,že čas všechno hojí a počáteční bolest ustoupila.Listopad 89 tohle vyřešil.
Každopádně je zajímavé,že emigranti si svojí staré vlasti vážili mnohem víc,než našinci.

Integrace posrpnových emigrantů dejme tomu v Británii byla samozřejmě snazší než migrantů z Maroka či Nigérie, nicméně byla umocněna nemožností emigrantů se vrátit zpět. Některé jsem znal, změnili si příjmení, jejich děti se odmítali učit a mluvit česky, po 15 letech se zajeli podívat na své příbuzné a po pár hodinách pobytu se svým dědečkem a babičkou jejich vnoučata chtěli pryč, domů. Jejich rodiče nevěděli kde je vlastně doma, zda tam kde mají své rodiče, či kde mají své děti.
A to neskončilo jen rokem 1989. Vím o dvou důchodcích, lépe situovaných, kteří jsou velcí vlastenci a volí Okamuru. Jejich jediný syn vystudoval medicinu s výborným prospěchem, vzal si kolegyni medičku a oba se odstěhovali do Drážďan, tam zplodili dva potomky, kterým dali německá jména. Nejeli si tam vydělat, ale založit novou existenci. A dědeček s babičkou, bydlící 6 hodin cesty autem od svého potomka se s tím nedokážou vyrovnat.

Souhlas. Mnoho emigrantů stesk po domově nepociťovalo, mnohdy nebylo po čem, situace tu byla leckdy neutěšená a byli tu šikanováni, s novým domovem splynuli a na starou vlast zapomněli. Vždyť to vypadalo, že tu bude sovětský typ socialismu na věčné časy. Češi jsou v tomto jiní než Italové, Rusové, Číňani, Židé atd., kteří maji pouto k staré vlasti a národu v emigraci silnější.
Potua to zde vidí romanticky a sentimentálně jak pantáta Bezoušek. 😉

Rodina,známá místa,dětské hry,dětské lásky,krajina- život skutečně není jenom o politice.

To jistě ano, ale při čtení toho předchozího příspěvku se mi vybavila scéna, kdy se seňor Ramez, dříve Václav Rameš Lesova, rozplakal u poslechu písně Ty lesovský stráně. 😁

Někdy na začátku 80.let jsem na Svobodné Evropě poslouchal vyprávění Járy Kohouta, o USA a taky o svém mládí. Vzpomínal na louku na stráni poblíž stavení svých rodičů a posteskl si jak rád by se tam ještě podíval.
Mě tehdy bylo 30.let , ale nějak jsem mu rozuměl a přál si změnu, která by takové touhy naplnila. Ani ne kvůli sobě, ale kvůli mnoha podobným lidem.
Jára Kohout měl nakonec štěstí, vystupoval i ve Semaforu a je pohřben tuším na Vyšehradě. Byly však tisíce jiných, kteří zemřeli tisíce kilometrů od domova, od hrobu svých rodičů...

Mně by asi více než nějaké stráně a chaloupky chyběl jazyk a český, velmi specifický a ojedinělý, způsob myšlení a humor a česká povaha, která není vždy nejlepší, ale máme jí v sobě zakořeněnou. Ale stesk po domově chápu, jen říkám, že to neplatí na všechny a někdo to vytěsnil, nebo vůbec nemá. Sentimentalitu ovšem moc nemusím.

Emigranti, kteří ve 30.letech uprchli za západ měli takových 30 let zcela jiné starosti než vzpomínat na (ztracený) domov. Začínali tam z nuly a většina z nich měla vážné existenční starosti.
Vzpomínky na mládí jim přišly až v důchodu, kdy už byla možnost navštívit starou vlast. Jenže po příjezdu do rodného kraje si uvědomili, že těch 30 - 40 let co tady nežili se nedá jen tak překlenout. Jako třebas ten Kundera.

Jenomže ono to více,či méně, fungovalo současně.Stačí si přečíst třeba vzpomínky M.Formana.

Ono je normální a zdravé jít v mládí zkusit štěstí do světa. U nás to bylo dříve mnoha generacím znemožněno. Někteří lidé emigrovali i proto. Místo toho jsme byli krmeni informacemi, jak je u nás krásně a nejlépe a že není nutno cestovat, neboť je u nás také mnoho míst k poznání a hezky se tu žije pod vedením KSČ.
Je tu fakt hezky, ale na tohle jsem měl alergii. 🙂

Jenomže právě tohle všechno jsem měla na mysli a fakt si ani na okamžik nemyslím,že všichni lidé jsou stejní!
Někdy je opravdu těžké se domluvit i když mluvíme stejnou řečí.
Jen si zkrátka umím představit ten pocit,že už je to navždy a není návratu.(Což už je dnes passé.)

Asi měl moc volného času a vyžíval se v sebelítosti.

Kolega letěl při první možnosti po Sametu za svým švagrem do Kanady. Ptal se jich, co by si z Čech přáli - vezli tam pak nahrávky B. Smetany, Moravanku, Moravské a Slovácké písničky. Více versí, dost na tom vydělali, bylo to tam mezi našimi emigranty velmi dobře prodejné.

On to člověk vidí jinak doma a jinak 20 let mimo vlast. Asi by mi taky byla vzácná lidová česká a moravská hudba.

No jo, oni si tam (prý) ty moravské lidovky pustili a tekly jim slzy jak hrachy. A někteří se po sametu vraceli. Jednak zde byly restituce, druhak ti lidé už byli pod penzí a mohli vyhovět svým citům.

Emigrace se týkala půlky mojí širší rodiny i mnoha známých,takže jsem vcelku v obraze.Ke svojí staré vlasti měli mnohdy lepší vztah,než zdejší.Co se češtiny jejich dětí týče,vždy záleželo na rodičích.(Např.děti Ivany Trumpové česky uměly a často za prarodiči jezdily.)
Vámi popisovaný příběh ilustruje pouze sobectví,což ale souvisí s výchovou.To by si dědeček s babičkou měli uvědomit.

Čí sobectví, toho mladého doktora ? Jako že má ke své domovině, ve které dnes chybějí lékaři, cítit odpovědnost ?
Jenže on chce ve svém životě něco dokázat, je přece mladý a nechce se tady zahrabat. A je už dospělý aby viděl, jaké tady vládnou poměry a že se jen tak nezmění.
Do Německa kde on zamířil, míří také migranti z Afriky. Dobře vědí jak to tam u nich doma vypadá a nechtějí v tom nadále žít. Hlasují nohama.

Naši "obyčejní lidé", kteří láteří nad sobectvím mladých (lékařů), by si mohli alespoň na chvilku připustit, že za stávající situaci mohou především oni sami. Podobně jako ti v té Africe, že jim z jejich domoviny mizí přičinliví lidé.

Jednoduchá odpověď na politické problémy samozřejmě není. Nicméně je faktem, že český nacionalismus byl velmi často v minulosti propojen s panslavismem a proruskými postoji. To svého času glosoval jeden maďarský novinář před první válkou, že česká politika se vytváří v Petrohradě.
Tak jako čeští národovci v minulosti adorovali Rusko tak zase polští jej nenáviděli. Nemá smysl za to jedny či druhé soudit, jednoduše je třeba brát to jako realitu.
To samozřejmě neznamená, že všichni Češi jsou a byli proruští. Mezi obrozenci bylo hodně vzdělaných lidí ( K.H. Borovský, Masaryk) kteří Rusko znali a před jeho reáliemi Čechy varovali.
Tak jako dnešní situace na Ukrajině rozdělovalo českou společnost i české spisovatele lednové povstání v Polsku v druhé polovině 19.století. Májovci stáli za polskými povstalci, zatímco romantičtí spisovatelé za ruským carem.

https://casopiskontexty.cz/polske-lednove-povstani-roku-1863-a-jeho-ceske-a-moravske-kontexty/

Ten rozpor tu byl i za socialismu, za normalizace. Spousta lidí SSSR po roce 1968 nesnášela, ale byl tu i Svaz československo - sovětského přátelství, který měl pobočky po celé republice a ne všichni členové, kterých bylo mnoho, tam byli, aby měli čárku a zalíbili se. Většina jich tam byla z přesvědčení

Skutečně většina?

Opravuji. Většina z vychcanosti. 🙂
Z přesvědčení tipuji 27 % členů.😉

Takhle už ano.

27 % je slušné číslo, když se k tomu připočte nějaká šedá zona, jsme pomalu v polovině. Za socialismu se těžko dalo odhadnout kdo tomu věří a kdo to jen hraje.Tak jako dnes kdy je těžké odhadnout kdo je na sociální síti za své příspěvky placen a kdo přispívá ze srdce.
Za komunismu byl ten nacionalismus utlumen. U nás i třebas na Slovensku.Takže nějaká touha po sebeurčení tady nebyla, víc se projevovala v Polsku a Maďarsku. Konec konců tam to vřelo i v 19.století, kdy v českých zemích byl v tomto směru relativní klid.

Tohle všechno jsou naše odhady,u každého z nás ovlivněné prostředím,ve kterém jsme žili.Proto mám tendenci tvrdit,že jsme všichni milovali Západ ,zejména pak Ameriku,poslouchali Laxík i Svobodnnou Evropu,měli rádi tamní spisovatele i písničkáře,sháněli džíny ap Člověk si nějak nepřipouštěl,že holt někde žijí i lidé,kteří to mají jinak.

Já ano. V práci a škole byli lidé, které bych soukromě nikdy nevyhledával a ty názory a postoje byly různé. Například jsem dělal jednu dobu v menším kolektivu, kde byl umělec-chartista, židovský komunista - netajený homosexuál za normalizace, druhý komunista skalní, který tohoto nesnášel a nějaké ženy, kterým bylo v podstatě jedno, jaké má kdo názory, samy většinou žádné neměly, kromě jedné, ke které jsem chodil do kanclu na kafe pokecat. :)

V našem pracovním kolektivu jsme komunisty nesnášeli všichni a podezírala jsem z toho i našeho velkého šéfa,který k nim pochopitelně patřil,ale s největší pravděpodobností pouze formálně.Fakt je,že byl férový ,přestože nám mohl mnohokrát zavařit.

Jen pro zajímavost.Cituji:
Zatímco v 50. letech bylo členství v SČSP převážně srdeční záležitostí jeho členů a dobrovolné, v 70. a 80. letech šlo o členství formální a kariérní.
V roce 1989 měl zhruba 2,5 milionu členů a více než 10 tisíc kolektivů.
https://www.totalita.cz/vysvetlivky/scsp.php

Pěkní hajzlíci a gauneři tam byli taky ............
Ale nepamatuji si, že by mě tam někdo tahal a agitoval, zatímco do jiných tehdejších organizací ano.

To je fakt.Každopádně já nebyla ani členkou ROH.

Většina z přesvědčení? To je pocit, domněnka, nebo vidíte do myslí lidí?

Fantazie.
Když se na tohle dovolává člověk, který nás tu rok krmí svým převědčením, dojmy a "viděním do halvy" rusa i američanma, kde zjišťuje pohnutky a motivace k reálným světovým dějům a jejich vyhodnocení.
Fakt, moc pěkný