Německo za středověku nebylo, byla Svatá Říše Římská (národa
německého) jejíž císaři byli Habsburkové. Habsburkové nepotřebovali
národ, vládli z milosti Boží, tak jako ostatní panovníci ve středověku.
S renesancí se objevili protestanté, křesťanství se rozštěpilo a Svatá
říše se rozpadla. Habsburkům zbyl jen titul císařů fakticky
neexistující Svaté říše. Z chaosu po náboženských válkách, třebas
té třicetileté, se začaly vynořovat národy. Objevil se tak německý
národ, jenže byl problém s tím, kdo jej bude representovat. Usilovali o to
Habsburkové spolu s pruským králem. Jenže oba rivalové měli v tomto směru
problém. Habsburská monarchie byla spíš slovanský než germánský stát.
Němčina v pruském království byla spíš minoritním jazykem, na pruském
dvoře se mluvilo francouzsky. Nakonec se stal hegemonem německého národa
pruský král. Po bitvě u Sadové a Sedanu. Stal se německým císařem.
Souběžně s mocenskými půtkami se vytvářel německý národ v kulturním
slova smyslu. Hledala se kulturní jednota podobně jako u českého národa.
Třebas Staré pověsti české atd....