Zvenku to tak sice občas vypadá,ale neúčastníme se všeho.Taky bych řekla,že nic přijatelnějšího na výběr ani nemáme.Že je to zkrátka nejméně špatné řešení.
asi hlavně nemáme na výběr být nebo nebýt v NATO, protože nebýt by nás asi mohlo mrzet anebo bolet, tak raději jsme a posluhujeme, poraženecky...
NATO je vojenská organizace. V armádě není podstatná osobní volba čehokoliv, ale uposlechnutí rozkazu, jinak žádná armáda na světě nemůže fungovat. Máme je možnost v té organizaci nebýt. Ale je otázkou, co bychom tím získali, malé území a malým počtem obyvatel nikdo respektovat nebude.
přesně tak... my, malí si vyskakovat nemůžeme, jen hledět co, čím získáme, a proto je trochu zavádějící mluvit o poraženectví anebo o nějakých vznosných ideích, za kterými se stejně skrývá prospěch nějakých šedých eminencí...
Takové myšlení je u nás majoritní. Takový názor na válku měl Josef
Švejk. S tím Švejkem jsme mohli celkem spokojeně žít v Rakousku. Švejk tu
první válku přežil, nepadl a ani ho nepopravili.
Proč jsme si tedy zakládali svůj stát? Abychom mohli kapitulovat ?
Josef Švejk je literární karikatura českého myšlení. Bohužel ji jako karikaturu skoro nikdo nechápe, spíš v ní vidí vzor. Svůj stát jsme opravdu zakládat nemuseli, kdyby nás k tomu nedonutily okolní velmoci, které se ovšem naším (českým) osudem vůbec netrápily. Ani Masaryk totiž takový stát (se sedmi národnostmi s Čechy v menšině) původně nechtěl, ale nakonec zvolil asi tu nejrozumnějíší variantu, která šla domluvit s velmocemi. Moc slavně to nedopadlo, už z ní zbyla sotva třetina. Ale aspoň jsme si začali všímat, že kolem nás nejsou jenom německy mluvící nepřátelé.
Česko-Slovensko bylo součástí Versaillských dohod, které vyhovovaly Francii. Byly výrazem vítězství Francie a její dominance nad evropským kontinentem. To bylo ke vzteku Hitlerovi a Stalinovi. Oba se zdáli být slabí, jenže budoucnost měla ukázat, že budou velmi silní. Jakmile se dohodli, byl s francouzskou dominancí ve východní Evropě konec.
A Británie dal od toho ruce pryč. Stali jsme se pouhou jejich zkušeností, tedy Francie a Británie. Ovšem na jak dlouho? Francie s Německem si všechno odpustily už v roce 1950 a nyní Británie zvolila desintegraci, tedy brexit. Trochu to připomíná lorda Chamberlaina.
Británie neměla chuť se angažovat na evropském kontinentě. A Francie neměla zájem na udržování svých polokolonií ve východní Evropě. Investice do východní Evropy by dalekosáhle převýšily očekávané zisky. Zvláště poté, co Hitler se Stalinem začali vystrkovat rohy. Francie tak poslala východní Evropu k čertu. Jen doufala, že se Hitler se Stalinem nespojí proti ní. Jenže to se stalo a Francie, která si 20 let hrála na supervelmoc byla během 5 týdnů na hlavu poražena. Jako krátce před tím Polsko.
Tou historickou zkušeností jsou osudy Česko-Slovenska ve 20.století.
Palacký ve svém dopise Frankfurtskému sněmu před něčím takovým varoval.
Tehdy ještě na mapě nebylo Německo, bylo jen Rusko a to už mohlo
stačit.
Český stát byl už od pohledu na mapu zranitelný a jeho budoucnost víc než
nejistá. Závisela totiž na tom, kdo bude Evropě dominovat. Spletité osudy
státu se podepsaly na převládajících názorech jeho obyvatel. Tomu čemu se
říká "zdravý rozum".