Privatisace po roce 1990 byla zrcadlovým protikladem znárodnění. Tyto dva
zdánlivě protikladné procesy měly dialektickou jednotu. Tou byla nízká
morálka, která společností prostupovala po celé minulé století.
To jaký scénář privatizace se zvolil bylo věcí voličů, tj. co bude pro
občany "politicky průchodné". Proto se voličům nabídly investiční
kupony, které občané dostali skoro zadarmo. Pro "obyčejného člověka" to
byl příslib nějakých peněz. A protože co je doma, to se počítá, tak
voliči na tuto cestu skočili. Klaus si tuto cestu přivlastnil, na každé
kuponové knížce bylo jeho jméno. A s tím taky drtivě vyhrál volby.
Voliči pak knížky i získané akcie pak prodali, třebas investičním
fondům.
V okamžiku nastartování kuponové privatisace se objevily názory, které
tento proces kritizovaly. Ovšem voličům nic neslibovaly a tak jejich
nositelé ve volbách neuspěli.
V kapitalistické společnosti platí zásada, že kapitalistovi patří
zisk, zaměstnanci plat a státu daně. Podle klausových představ měli
voliči mít všechno: Zisk i výplaty. Vykořistovaní měli být i
vykořistovateli. Tento lákavý, nicméně utopický sen se neuskutečnil.