myslím, že kdyby se to povolilo, dalo by se to zneužívat a to asi bude ten problém
To musí být v zákoně ošetřené. Úplně stačí, že pokud jsem při smyslech, dám svůj písemný souhlas. Něco jako závěť, nikdo by nevěděl, co v tom je a leželo by to u notáře (to kvůli případnému nátlaku příbuzných).
Zde musi kazdy, kdo jde do spitalu vyplnit dotaznik, v nemz uvede, jestli si preje prodlouzeni zivota, nebo ne, jestlize je ve stavu, ze neni schopen odpovedet, rozhoduji za neho nejblizsi pribuzni, nebo osoba, kterou on urcil predem.
myslíš že se za to platí? podle mě je to součást zdravotního pojištění.
za to, že tě na vybrané a drahé soukromé klinice plánovaně usmrtí s tvým souhlasem a vše je naprosto legální a právnicky ošetřené....
aha, tak to nevím... o tom jsme vůbec neuvažovala. Domnívala jsem se že je řeč o to udržování na životě na kapačkách.
tedy osobně nesouhlasím s nějakým usmrcováním se souhlasem. Tady je ale opravdu tenká linie... v dnešní době může být usmrcení i to že tě prostě nechají zemřít a nebudou tě oživovat.
Přičemž jsou případy že udržování na kapačkách vede k plnému zotavení. člověk se probere a je fit. třeba po pěti letech. po deseti letech. Ale co u člověka v devadesáti... to je opět etická otázka. Má hrát věk nějakou roli?
Tak aby nevznikl omyl, pacient podepisuje, zda si preje byt reanimovan, nebo ne, neplati navic nic, plati to zdravotni pojistovna. Neco jineho je exit, to je uzakoneny , dobrovolny odchod ze zivota za pomoci lekarske asistence. Za to se plati. Jeden znamy lekar (psychiatr) , si vymyslel, odchod ze zivota na tento zpusob u depresivnich pacientu, mel plno zajemcu, snazil se prosadit uzakoneni, neprosadil a nakonec ho zavreli.
Od Švýcarska bychom to mohli klidně převzít, mají ten systém dokonalý.
řekla bych, že asi nejvíc propracované to mají v Holandsku....mám známou, co o tom vážně uvažovala do toho Holandska jet a tam sejít ze světa.....není to ale až tak jednoduché s tím papírovaním a o penězích nemluvě...než to stačila dovést do konce, zemřela na komplikace se zlomeninou krčku
Vždy je dobré převzít vyzkoušené a osvědčené-nevymýšlet naše
vyhlášená specifika. 
Před chvílí jsem četla že se ve své době objevil dotazník zda si osoba přeje oživovat (resustiovat) nebo ne. Moje máma si to již nepřeje, přála by si v klidu zemřít. Já protože mi je zatím jen 60 let bych se ještě oživit nechala. Ale pokud by zde mělo být riziko poškození, tak raději ne. Je to na hraně...Otec byl na operaci srdce a taky ho oživovali, pak již nikdy nebyl to co dříve. Těsně před smrtí mi řekl, že už by to neudělal. že by se nenechal operovat a že nemám nikdy dopustit aby se ze mne stala troska jako on. že to není život.
Podobně s mým sousedem. Jeli jsme vlakem já do práce, on do špitálu na
třetí bypass. Říkal, že ho ty bypassy postavily na nohy a od tohoto
třetího si sliboval navrácené mládí. Bylo mu něco přes 60 let, byl plný
elánu a plánů co všechno podnikne.
Dopadlo to ale jinak, smutně. Při operaci padl do koma, byl v koma tak dva
týdny, pak se z něj probral. Když ho po měsíci přivezli domů, byl jen
troskou toho, čím býval. Zemřel asi o dva roky pozděj, zlomený a
zahořklý a to k němu jezdila často záchranka, opětovné pobyty ve
špitálu a opětovné zákroky.
O takový konec asi nestojí nikdo.
JJ. V tomhle smyslu chápu že jeho cesta byla již nějak předem daná. Chtěl ji měnit a taky měnil, ale nedopadlo to. Můj tatínek byl umělecky založený, maloval. Když se probudil z komatu, už to nešlo.
