Rozcestník >> Politika >> Jak se žilo za socialismu, a jak se žije dnes

K debatě dole k moji otázce, jestli jsou v dotyčné hudbě emoce, odpověděla Sabča moc pěkně:
"Tak nějak přemýšlím. Emoce jsou myslím v každém hudebním žánru. Trošinku a malinko znám komunitu blekošů a podle mého názoru jsou si hodně podobní s motorkáři. Tolik koncertů nebo sbírek pro těžce nemocné děti jinde málokde vidíš. Vím, že veškeré peníze jdou přímo do rukou rodičů těchto dětí. Ty emoce vidím v tom, že to jsou i přes podmalované oči a "strašidelné" hadry vesměs skvělí lidé se srdcem na pravém místě. A to jsou lidé, kteří působí v zahraničních světově proslavených black metalových kapelách. Osobně znám Marka Šmerdu z Root, hostujícího u Tonyho Filtha jako basák u Cradle of Filth nebo od nás Martina Škaroupku u stejného anglického projektu. Na stage bubáci, v reálu úplně pohodoví lidé."

Tak to, ze tihle hudebníci jsou skveli lide, vůbec nezpochybňuju. Mela jsem ale spis na mysli emoce přímo v hudbě. Takhle to vyjadril Dmitrij Chvorostovskij:
"Slyšel jsem, jak hrají západní orchestry – kvalitní zvuk, komfortní, ale neexistuje žádný konflikt, utrpení, hloubka. Neexistuje proto, že je dirigent nebo hudebníci necítí. Myslím, že to nemají v genech. Jedná se o země nevystrašených lidí: žijí po staletí a nevědí, co je válka, devastace a co to znamená milovat člověka. Skutečné umění je to, které bylo v obleženém Leningradu, kde lidé chodili na filharmonické koncerty, přes bolest, hlad, ztrátu milovaných. V hudbě viděli osvobození od utrpení, jako v náboženství. V devadesátých letech, kdy došlo k devastaci, chodili lidé také na koncerty klasické hudby jako na náboženskou událost.“
A takhle zpívá: