Ja k tomu něco přidám, tu českou povahu dokresluje i to, jak
svatořečime svatého Václava:
Knize Václav nyní řečený svatý byl nepoužitelný zmrd. Babička
Ludmila, nyní též řečená svatá, z něj vychovala sráče, slabocha a
defétistu. Druhorozený bratr Boleslav byl jinej matroš. Odmala nechápal,
proč má být vládcem země takový hovnař. Naštěstí se nehrálo zase o
tak moc, protože knížectví bylo velké asi jako Středočeský kraj a
kousek. Kníže Václav byl tedy něco jako Jermanová. Způsob, jakým Václav
vládl, byl příšerný. Provázela ho zcela absence jakékoli strategie a
vlastního názoru, o všem se radil s biskupem a zpovědníkem. Početné sbory
poradců, které implementoval jeho jmenovec ve funkci prezidenta, tedy ještě
asi nebyly in. Ačkoli bývá často vyobrazován ve full gearu nebo na koni,
údajně trávil čas spíše modlením. V nějakém okamžiku, který nedovedu
přesně určit, naznal hovnař Václav, že bude lepší zradit vlastní lid a
obětovat svobodu, než by riskoval nějaký konflikt, poníženě platil
vládci Bavorska a Saska Jindřichu Ptáčníkovi „daň z míru“. Byl to
poplatek za to, aby ho Jindřich nechal na pokoji. Konkrétně se jednalo o sto
dvacet volů a padesát hřiven stříbra, které posílal ročně do
„kohezního fondu“. Sorry za možná nepřesný výklad, mně baví spíš
moderní dějiny, na které taky dojde.
Jak to bylo dál? Čím dál víc čím dál vlivnějších lidí se na toho
sráče nemohlo dívat a Boleslav stál v jejich čele. V předvečer známého
zkráceného soudního řízení u vrat kostela v Boleslavi pozval Boleslav
svého kapitulantského bratra k sobě do Boleslavi, aby mu promluvil do duše.
Boleslav mu měl nabídnout, aby se Ptáčníkovi šprajcnul, že budou stát
při něm a nakopou germánovi prdel. Nejspíš se během těch diskusí taky
dost vykropili a nakonec nikdo tak docela nevěděl, co dělá. Václav ale
nepovolil, prostě kolaborovat se bude a basta. Druhá strana naznala, že
nezbývá nic jiného, než se toho sráče zbavit, protože dohodnout se s ním
nedalo. Každopádně Václav se nad ránem odebral do kostela a cestou ho
napadl Boleslav se svými lidmi. Boleslav ho bodnul někam do ruky a pak řekl
ostatním, ať ho dorazí, což bylo následně vzorně vykonáno. Boleslav se
stal knížetem, smlouvy s Němci roztrhal a žádné další voly neposlal.
Nasrat Ptáčníkovi až do krku. S jeho následníkem Otou vedl 14 let
trvající vítězný konflikt a zajistil české zemi slávu ohněm a mečem, o
čemž se Václavovi ani nesnilo. Vládl třicet let, územně zvětšil a
konsolidoval říši a za jeho vlády byla naše země pravděpodobně
mezinárodně nejrespektovanější za celou svoji historii.
Václav byl pohřbený v Boleslavi a nikomu několik let nechyběl. Pak z
něj církev začala dělat symbol a patrona české země. Vytáhli ho z hrobu,
zahrabali v Praze a několik generací trvajícím ohýbáním reality z něj
vytvořili to, co je nyní, včetně sochy na Václaváku. Václavovi je
údajně také svěřeno vedení blanického task force, co má vyjet, až bude
zemi nejhůř, takže doporučuji z těchto míst mnoho neočekávat.
Na Boleslava se zapomnělo. Neví se ani, kde je jeho hrob. Kdyby neudělal,
co musel, dopadli bychom jako Polabští Slované. Škoda, že se podobně
nepodařilo včas vyřešit Beneše, čímž by se definitivně zakotvilo v
systému našich hodnot, že appeasement škodí zdraví.
Kolaborant Václav zažil v moderních dějinách dvakrát comeback. První
byl za protektorátu, kdy byl svatý Václav coby věrný leník velkoněmecké
říše a první kolaborant oprávněně vyzdvihován, protože jako první
pochopil význam spolupráce s Němci. Symbolika byla jasná a
všudypřítomná. Kdo měl zásluhy o říši, „pro vyznamenávání
příslušníků protektorátu, kteří se osvědčili vzorným postojem nebo
plněním povinností a stálou pohotovostí k nasazení“, toho potkal
danajský dar v podobě vyznamenání se svatováclavskou orlicí. Vyznamenání
bylo graficky vcelku odporné, vyobrazovalo jakéhosi vychrtlého rozcapeného
fógla připomínajícího rozježděného holuba a když se na něj dívám,
myslím, že z něj dostatečně vyzařuje, kam podle okupantů český národ
náležel. V tomto kontextu překvapí, že vyznamenání navrhl Čech,
pozdější národní umělec Max Švabinský. Poslední vyznamenávání se
odehrálo koncem roku 1944, kdy byly metály už spíše v outletu a rozdávaly
se po okresech vybraným dělníkům a rolníkům úspěšným v práci pro
říši (později se tomu říkalo úderník). Německý náměstek pražského
primátora Josef Pfitzner si zaznamenal do deníku: „Vyvoleným nebude nic
nepříjemnějšího než propůjčení těchto štítů“, které v případě
německé porážky budou „jakousi volnou jízdenkou na Sibiř“. Pfitzner se
ve svých odhadech mýlil, většina vyznamenaných dělala kariéru i v
následné verzi socialismu a Sibiř jim nehrozila. Druhý comeback se stal
nedávno, kdy byl na Václava vyhlášen státní svátek a volný den,
nejspíš z politických důvodů.
http://dfens-cz.com/dve-dnesni-vyroci/
S poloprázdnou nádrží holt jenom po
rovině k nejbližší pumpě.(Nebo vozit pro sichr plný kanystr.)
