Rozcestník >> Politika >> Jak se žilo za socialismu, a jak se žije dnes

My ale věděli že bydlet ve státním bytě je zrádné, že je člově odkázán na milost a nemilost stáu. Moji rodiče uslovali o družstvení byt, ty přecházeli do vlastnictví družstevníků. Nebo si museli pořídit domek, to taky hodně lidí dělalo. Očekávat že celý život prožiji v cizím za pár korun je naivní, stejnějako spoléhat na muže že ten to zařídí. Omlouvám se, prostě důsledky si neseme. Staré babičy většinou byt přenechali vnučce a ta ho pak koupila levně od státu a draze prodala.

Samozřejmě,že bylo rozumné byt odkoupit.Podmínkou byly podmínky,tzn.mož­nost a cena. U státních(městských), podnikových i těch družstevních to s menšími,či většími obtížemi realizovat šlo.(Mnozí si brali půjčky.) V daleko horší situaci se ocitli nájemníci domů navrácených v restituci.
Nerozumím ale tvé poznámce o životě v cizím.Jakoby někomu na úkor a zadarmo.

Prostě stát si byty přiděloval dle libosti a nedalo se očekkávat že to bude furt, že je to nárokové. A zadarmo to bylo. My měli dům, který jsme pro jeho velikkost museli pronajímat. Byl na to zákon, jedno patro (100m) se pronajalo povinně s dekretem. Paní platila (dekret) 50 Kč. Je jasné že z této částky se nedalo nic udržovat, že to majitelé se starali o bydlení paní.

Před r.89 si žádný nájemník logicky nepřipouštěl,že by žil v- cizím.Platil nájem,byt si zveleboval a udržoval.Kupříkladu můj manžel(mající žádanou profesi)dostal podnikový byt (po ročním pobytu na ubytovně),který byl vázán dvacetiletou pracovní věrností.Po těch dvaceti letech jsme jej kompletně zrekonstruova­li(okna,podla­hy,modernizace kuchyně,koupel­ny,ap.) a zakrátko jsme uvítali listopad 89 Netrvalo dlouho a Škodovce začalo téct do bot,takže začala svůj bytový fond rozprodávat.Nikdo neměl na výběr.V podstatě se nám nevyplatilo,že jsme se o ty byty tak dobře starali,protože stouply na ceně.Žádná sleva se nekonala.

Rozumím, museli jste zaplatit za koupi do vlastnictví. Můžu se zeptat kolik?

Půl milionu byl z dnešního pohledu pakatel,nelituji a rozhodně se to vyplatilo.Jen to dávám do souvislosti s původním tématem,jak nesnadno se na nové ekon.poměry mohli mnozí lidé připravit.Především našetřit na důchod.

I půl milionu je hodně, jistě. Pokud se jednalo o pěkný upravený byt na zajímavém místě, tak to byla dobrá koupě. Někdy města prodávaly byty nájemníkům za pakatel, zejména si to radní a ti co věděli rozprodali mezi sebou, takže celé příbuzenstvo si nakoupilo byty. A někdy i s nájemníkem.
Dnes je opravdu těžké sehnat tzv. sociální byt, tedy byt levný a relativně malý, v kterém je všecko. Prostě startovací byt. Takový by měl být jen na chvíli, než se mladí vyhrabou z nejhoršího.

My s manželem jsme žili po nájmech až do čtyřicítky. Stěhovali jsme se 5x a při posledním přestěhování jsme si již vyhlídli pozemek a postupně stavěli dům. Našetřili jsme si na něj asi za 15 let, tedy nejdříve hrubá stavba a pak postupně jsme ho dostavovali. Pamatuji si že jsem pozemek koupili v roce 1998 a kolaudovali v roce 2004

5-6 let prace 15 let sporeni. Gratuluji.
Amik by do te doby byl rozvedenej. Ani american stavar s praxi si nestavi domek sam. Chce bydle hned ted a navic banky neradi pujcuji nebo delaji stavebni pucky amaterum.
Tesar-stavbyvedoci se pocita k ameterum, zatim co stavebni firma co zacina pujcku dostne!

my to nestavěli sami, měli jsme firmu. Ovšem stavěli jsme jen za hotové. Vedli jsme k tomu i děti. No ten střední si nakonec půjču na dům vzal, ale jen na deset let. Celá rodina jsem se sládala na hotovost. Polovinu složil hotově a na polovinu si vzal úvěr s možností předčasného splacení. Vypadá to že to splatí do šesti let.