nezaměstnatelní byli v kriminálech...
nebo v ústavech pro občany s mentálními poruchami... ti ostatní jsme se
dokázali bez problémů zaměstnat a pracovat...!!! 
nezaměstnatelní byli v kriminálech...
nebo v ústavech pro občany s mentálními poruchami... ti ostatní jsme se
dokázali bez problémů zaměstnat a pracovat...!!! 
To je pravda, ústavy byly přeplněné, lidé s mentální poruchou se tam tlačili v klecích a trpěli. Tohle žádná vspělá společnost nedělá. Vím to, protože jsme pomáhala pečovt o mentálně postižené v Rakousku ve zcela jiných důstojnější podmínkách. a žasla jsem, že mohu žít jak lidé.
Tomu nevěřím. Mentálně postižené jsem vídala běžně kolem, na vesnici jich bylo několik, v zaměstnání, byli svobodní a celkem šťastni, staraly se o ne rodiny nebo pracovní kolektivy. Nikdo je nikam násilím nezaviral. Nějaké ústavy zrejme byly, ale zhruba stejne, jako dnes. Takove LDN nebo domovy důchodců, to je i dnes "předpeklí", jak to trefně označila jedna diskutující tady. A nemam důvod si myslet, ze ostatni ústavy jsou jiné, než ty, ve ktere se maji starat o nemocné a stare.
Vlastní zkušenost. Tedy to co jsem viděla na vlastní oči (u nás). Jistě jsem viděla i postižené chodit jen tak volně, starali se o ně rodiče. Ale já mluvila o případech samostatného života postižených. Pokud se u nás o ně nestarali rodiče, pak kdo? Pracovní kolektiv? a kde tedy spali, kdo jim vařil, pral ...
V případě, že byli sami, mohli v takovém ustavu skoncit. Dneska by skoncili na ulici.
jasne, radu inteligentu v teplarnach , nebo myli okna...krasny cas pro proletariat...
Znala jsem jednoho inženýra v kotelne, chodila jsem k němu na pokec. Jak
já jsem mu tu práci záviděla, pohoda, klídek, teplo, zadny šéf za zády,
zadna buzerace, co knížek mohl přečíst
. Moc jsem to toužila dělat, ale mně
by to nedali, to byla protekční práce.
Urcite byl ten ing stastny, ze po letech studii,dostal tak teple misto a skvele pracovni zarazeni.