Existoval vždycky a žádný politický systém jej nedokáže vymýtit.
Není pravda, že jsme žili v jednobarevném prostředí, Romové zde byli
vždycky atřeba jejich invalidní důchody, které byly v jejich komunitě za
socialismu dost četné, byly přímo rozbuškou rasizmu. Další jsou zde také
zmíněni a to za normalizace importovaní Vietnamci. Vztah našich lidí k nim
ale byl jiný, než třeba k Romům, nešlo o nějakou zášť, jen byli
považováni za podřadné, ne tak dobré, jako bílý muž, ale náš lid s
nimi kšeftoval od prvopočátku. Takže sice jim naši lidé automaticky tykali
a nadávali do rákosníků, ale hodinky, či rifle od nich nikomu
nesmrděly.
Nenávist k jiným národům existovala taktéž vždycky. V dobách socialismu
lidé nenáviděli hlavně Němce a po invazi pak Rusy, neboť obojí k nám
přijeli v tancích. My, myslím lidi narozené delší čas po válce, jsme
nenávist k Němcům už nepociťovali, k Rusům určitě ano. Generace našich
rodičů a prarodičů nenáviděla oba tyto národy.
Je celkem zajímavé, že jsem se ani u nejstarších příbuzných, či
známých, které jsem stihl poznat, nesetkal s nenávistí k Rakušanům.
Mnozí se za Rakouska narodili, ale nikdo z nich na ně nenadával. Filmy i
knihy, včetně školních učebnic, byly prošpikovány výrazem "nenáviděné
Rakousko", či Habsburkové, ale jak se zdá, i relativně krátký čas tuto
nenávist zahojil. A nebo, což si myslím já, nebylo to s tou nenávistí k
Rakousku tak horké, jak páni pražští umělci a redaktoři psávali. Ale
nevím, tu dobu sem nezažil, neměl jsem tu možnost hovořit s nikým, kdo
žil za monarchie jako dospělý. Zbyla je ta literatura. A také možná, to s
touto nenávistí bylo trošku jinak v Čachách a jinak u nás na Moravě.
No a v neposlední řadě zde zcela jistě byla, asi ne přímo nenávist, ale
určitě vzájemná averze mezi Čechy a Slováky. My jsme Slováky pohrdavě
nazývali jako čoboláky, nebo pasťaře, oni nám neřekli jinak, než
Čehúni. Samozřejmě v novinách, nebo televizi o tom nebyla ani zmínka, ale
do idylických vztahů mělo soužití těchto dvou národů hodně daleko a to
po celou dobu společného státu. Češi Slovákům vždy vyčítali peníze,
které putovaly směrem na Slovensko na rozvoj a investice do nesrovnatelně
zaostalejšího slovenského hospodářství. A Slovákům se zase nelíbilo,
že o tom, co bude a nebude na Slovensku, si nemohli rozhodovat sami. To známé
heslo "Dosť bolo Prahy" nevzniko pro nic za nic, mělo příčinu v
Pragocentrismu, tato choroba sžírala Československo od svého vzniku a byť
byla snaha ji léčit vznikem federace v roce 68, bylo už pozdě, navíc se
nejednalo o plnohodnotnou federaci, téměř o všem stále rozhodovala Praha.
Lék se ale nakonec našel a paradoxně až rozbitím společného státu se
vztahy mezi Čechy a Slováky velmi zlepšily, já je dnes povaužuji za
nejlepší v historii.


