Jsem tedy "jen" doma.
Nejspíš bych nešel dobrovolně bojovat za vlast, ale nevím, záleželo by na
situaci.
Moje mysl je zdevastovaná dvouletou službou v komunistické armádě, kde jsem
se připravoval k boji za stranu a socialismus. Tam jsem v tom měl jasno, po
"imperialistech", kterými nás soudruzi strašili, bych určitě nestřílel,
ale snažil bych se co nejdříve dostat do jejich zajetí.
Jenže ono je to dnes jinak, všechno je jinak, takže by záleželo, proti komu
a proč vlastně by bylo potřeba pozvednout zbraň.
S Rusem je to jasný, dělal bych i ve svém věku co bych mohl. Ale kdyby,
samozřejmě čistě teoreticky v rámci řečnické otázky, nás napadlo
Rakousko za účelem obnovení Rakouska-Uherska v původné velikosti, tak v tom
mám i dnes jasno - za Prahu bych určitě chcípnout nešel.
Trošku silný kafe, že?

















Kde nic není ani exekutor nebere.