Tak samozřejmě, tábory byly a asi stále jsou spíš pro městské děti.
A nemám nic proti tomu, protože lepší děcko na táboře, než nuda na
betonovém sídlišti.
Jak říkáš, my z dědiny jsme nic takového nepotřebovali, natož dozor.
Příroda všude kolem, louky, lesy, rybník za humny a nikdo z nás se
nepotřeboval od táborového instruktora učit zacházet s nožem, sekerkou,
nebo pilou, to jsme přece všechno uměli z domova. Prázdniny na dědině byly
dva měsíce svobody, kdy jsem si dělali co chtěli a nikdo nás
nebuzeroval.
Jenže zas v dnešní době jsou i tábory specializované, kam můžou jet
děcka s nějakým konkrétním zájmem a to si myslím, že je dobré. Někdo
chce hrát fotbal, jiný malovat, programovat, či cokoliv jiného a takový
tábor, který hlavně ty větší děcka osloví, je určitě fajn věc.
My jsme to tehdy viděli jinak, tábory byly v podstatě odložiště, neboli
hlídárny a nesly se v duchu prostoduchých a stupidních her, nástupů a
hlavně organizovanosti. Jediné, co by mě na nich tehdy lákalo, bylo
posezení u táboráku s kytarou, ale kvůli dvou hodinám dvakrát týdně
nestálo za to si zkazit prázdniny třítýdenním odnětím svobody
nepodmíněně.