díky za odkaz. Je to zajímavé a určitě taky užitečné. Na bývalých kulturních plochách kolem Hnanic vše zarůstá nálety, věřím že to pomůže.
Oni radši nechají vše zarůst, tak že kde byla krásná louka, bude jen roští, plísně, hniloba, namísto třeba krásných a vzácných květin.
Proto to vypalují, aby tam něco rostlo. Chodím tam pravidelně, je těžké to udržet. Nejhorší mrchou jsou akáty, růže, trnky, nálety ovocných stromků...nelze to jen tak lehce pokosit. Teď tam dávají koně aby to trochu obžíraly.
Jenže koně jsou vybíraví 
co jim nechutná nechají a pak se to vysemení a zapleveluje dál. A
ovce/kozy jsou ještě horší: ty potvory vyžerou to, co jim chutná i s
kořínky mají proto lépe uzpůsobený chrup než
koně nebo skot, zuby dopředu - a - rostlina zmizí i s kořenem! Na výpas je
lepší skot, nejlépe to umí buvol - on není vybíravý a spase všechno.
Trnky...
Když jsem chodil do školy, vedle trní byla krásná cesta, vedle ní louka.
Dneska je ta bývalá cesta uprostřed džungle z trnek, šípků, planých
třešní, hnijících olší. Na zbytku louky nálety taky. Asi 35 let tam
nikdo nesekal, ani obec. Na ty louce mohly školy učit botaniku, co tam bylo
druhů trav, květin a dalších bylin. Dneska leda bodláky a kopřivy a
plísně.
Naši předkové běžně v předjaří vypalovali pastviny, meze,
kameniště a remízky. Do Svatého Jiří se mohlo vypalovat, tehdy jaro
nastupovalo později a v lesích bylo dost vláhy, aby lesy nezačaly hořet
taky. Bývalo to běžné ještě za mého dětství. To je všelijaká žoužel
ještě zalezlá, takže nedochází k ohrožení hmyzích životů a větší
utečou.
Pak mohli vyžínat i příkopy a meze nebo na nich pást bez toho, aby tam
zůstávala "stařina".
Přesně tak.
Tak ona se nějaká stařina vždycky objeví, protože na podzim se třeba
neseká vyloženě až do konce vegetace, nebo ne všechno. Jak kde, jak kdo a
podle potřeb a množství ploch k dispozici. To už je detail.
Podstatné je, že vypalování nikomu a ničemu neuškodí, spíše naopak.
Pokud samozřejmě blbec nevypálí i hektary lesa 
Co my jsme vypalovali, na většině plochy jsme tomu museli pomáhat hráběmi,
aby to nezdechlo. Vlastně jsme museli třeba 10 x znovu založit oheň. Často
to spíš jen doutnalo. Měli jsme vždycky kýbl na vodu z potoka, kdyby bylo
potřeba hasit. Ono stejně nebylo co podpálit. Z jedné strany cesta, z druhé
uvláčené pole, nebo zelený ozim.
Často jsme tam byli spolu, táta si s nimi povídal přes cestu. A oni měli na své škarpě švestky, my hrušky. Kdo co chtěl, to si natrhal či nasbíral. Dneska jsou tam plísně a pyly z bodláků a metrové trávy. To obtěžuje všechny obyvatele obce.
Všichni jsme si lebedil, já nejvíc, jak ten kouř krásně voní. Byl to pro nás posel jara.
No když mi ten posel jara vlítne do baráku a všechno smrdí, mám radost.
1
1
1
