Tak to si nemyslím. Frajeři, kteří takto jedou, si jsou vědomi toho, že působí jako překážka a dávají si pozor na kolony za sebou. To horší jsou místní traktoristé mezi obcemi, ti na to, že za sebou mají kolonu, dlabou a neuhnou a neuhnou i když mají možnost.
Uhýbat může jak chce, když je provoz naproti, horizonty a zatáčky, nepředjedeš.
A tak to já jim zase fandím! Není jich tolik aby ohrožovali provoz! Jsou to prostě frajeři:
jsou to kamarádi. baví se tím. Taky to není můj šálek čaje. Traktory patří na pole nikoliv na silnici.
Je to spíš otázka srdce: když s tím traktorem celý život pracuješ
nebo jej opravuješ, máš k němu úplně jiný vztah. Je to o tom, co ten
traktor dokáže společně s tebou. Autem Evropu projede každá pipka. Ale
starým traktorem? Kdy nevíš, co se ti rozsype a musíš si to opravit, najít
jinou trasu než pro auto a tisíc dalších maličkostí - to je prostě
"srdcovka".
To máš jako s těmi chlapy, kteří dojeli se dvěma Velorexy až do
Japonska!
(A předtím dojeli na Ararat, na podzim o tom vydali knihu, dávala jsem ji
synovi na vánoce - můj syn se s nimi přátelí, také má zrepasovaného
Velorexa, ten Honza Kudělka byl i u něj doma)
já to chápu. Můj tatínek měl trabanta a vozil sebou všecky náhradní součástky, někdy celý motor protože každou cestu se nám něco pokazilo. Celkem mě to štvalo, dělal to pak i favoritem, který od nás dostal na doježdění... když mipraskla hadička nevím od čeho a já dotlačila auto do servisu, kde mi ji vyměnili tak se zlobil. Prý jsem měla náhradní a měla jsem si ji vyměnit. že jen čekal až praskne. Já měla v aute dvě malé děti a servisák mi řekl že jsem fakt měla štěstí že auto nezačalo hořet. To byl můj tatínek. Měla jsme ho moc ráda, ale někdy bych ho zabila.
jo, zapoměla jsem říct že jsem s tím autem vezla děcka někam na tábor...protože manžel měl auto někdo jinde.
Můj tatínek uměl opravit kdeco. Od motorky po bagr. Na začátku
šedesátých let si postavil zděnou dílnu, kde se dalo zatopit. V kovošrotě
našel soustruh, opravil si ho a na něm vyráběl součástky, které se nedaly
sehnat, ty složitější mu "ufušovali" kamarádi ve zbrojovce. Kupoval
nepojízdné traktory, během zimy je opravoval, v létě je vyzkoušel, celou
sezonu s nimi pracoval a na podzim je prodal. To už měl nakoupené další
"šroty" na opravu. Já a bratr jsme s ním v té dílně byli zalezlí taky:
blbli jsme venku a když nám byla zima, šup za tátou! Takže jak funguje
spalovací motor, jak spojka a brzdy, převodovky a diferenciál, co je poloosa
a jak funguje karburátor jsme věděli s bráchou dřív než jsme se naučili
číst V chalupě jsme sice měli stavebnici Merkur, ale smontovávat dohromady
to, co jsme si našli v dílně, bylo, pochopitelně, zábavnější 
Vedle měl sice staříček "verštat" na
kterém kouzlil se dřevem ale nás oba to víc táhlo k tátovi a železe... Po
dlouhé době společně se sousedy koupili Škodu STW Stejšn. Tatínek na něm
dělal generálku. U toho už jsem já nebyla, chodila jsem na stření školu a
bydlela na intru. Přesto jsem stihla jednotlivé fáze sledovat, věděla jsem,
co kam vede a co se může pokazit, jak to opravit. Primitivní auto! Udělala
jsem si řidičák, začala jezdit sama. Tehdy se zlomila jehla v karburátoru a
chvíli trvalo, než se sehnala nová. Auto sice jezdilo, ale: před
nastartováním se řidič musel podívat do karbesa, jestli ta primitivně
opravená jehla náhodou nespadla dolů, nasadit ji do správné drážky,
sešroubovat a pak teprve nastartovat. Přijela jsem v noci k železničnímu
přejezdu v sousední vesnici, nedala si pozor a motor chcípl. Tak jsem
otevřela kapotu. Ach jo - baterka v autě sice byla ale jenom "blůždila",
témě nesvítila. Hledala jsem jehlu po hmatu. Mezitím přijel vlak, vylezla z
něho banda chlapů z odpolední směny a osmnáctiletá kočka se čtyřkama
prsama, co se hrabe v motoru STW, je přitáhla jako vosy med. Nahrnuli se kolem
mne: "Slečno, otřebujete pomoc? My vám to opravíme!!" Já na ně:
"Potřebuju světlo!! Posvítit!!" Opravdu kterýsi z chlapů vytáhl z tašky
baterku a posvítil mně. Pak už to byla otázka vteřin - nasadila jsem jehlu,
zašroubovala víčko karburátoru, vrátila baterku a zavřela kapotu. A teď
ty řeči: "Slečno, jste si jista, že vám to auto pojede???" "Proč by
nemělo jet - opravila jsem to!!" "No tak to určitě!! Hej, sedněte za volant,
odtlačíme vás do dílny!" Smála jsem se: "Nebojte se, odjedu sama!"
nastartovala a odjela. Chlapi stáli a čuměli za mnou.... jenže jenže: jeden
z nich poznal auto mého táty! A už to bylo venku - kdo byla ta ženská!
Samozřejmě to zatepla tátovi nahlásili! A přiznali, že čuměli jak puci,
když jsem jen tak lehce odjela
Ale já to nepsala Jonatanovi, psala jsem to Ratce 
a ta číst umí má smysl pro humor
Jo, s tím autem se dobře MACHROVALO před chlapama! Jako téměř každá staré auto mělo
"neduh": vybíjela se mu baterie. Na to byl lehký "lék": vypínač na baterii
Prostě se namontoval mezi baterii a zbytek obvodu a bylo to, Ve Škodovce to
bylo úplně jednoduché - tam mohl být vypínač uvnitř, pod "kastlíkem" u
spolujezdce, dobře přístupný (nedávno to moji kluci montovali do starší
Micry ale tam se musí vždycky otevírat kapota). Už jsem měla tři
odrostlejší děti,, když jsem s nimi přijela na parkoviště u nádraží.
Ještě jsem ani nevystoupila, když ke mně přiběhlo krásné mladé děvče
s prosbou: "Můj brácha odjel vlakem, chce, abych přivezla auto domů ale ono
nejde nastartovat! Otočím kllíčkem a NIC! Nic to nedělá! Vy máte podobné
auto - nevíte, co tomu může být?" a ukazovala na starou Octavii (pamatujete?
také blbuvzdorné autíčko!) A kolem oktávky už také smečka mudrujících
pomocníků!! Nojo, krásná dívka v nouzi vždycky najde pomoc! Jenže teď ta
pomoc byla k ničemu. Zeptala jsem se jí: "Nemá to náhodou vypínač
baterie?" Hleděla na mne nechápavě. Popošla jsem k oktávce, tři "malé
satelity" za mnou. Kapota oktávky zvednutá, chlapi čuměli dovnitř,
mudrovali ale nevyčuměli nic. Ale co autu schází věděli: "To je
vyhňápaná baterka, to chce startovací káble a nakopnem to! Nemáte káble?"
Protože jsem věděla, KAM se mám dívat, stačil jeden pohled. Opravdu! Jeden
kabel od baterky vedl nejdřív k "talířku" se třemi štouby připevněném v místě, kde je kastlík u
spolujezdce. Hurá - jsme doma! Snad to ten řidič opravdu vypnul a baterka je
cajk! Protože moje dětičky hlasitě tvrdily, že "maminka to auto určitě
spraví" chlapi kolem se řehtali a měli nemístné poznámky na adresu žen -
něco o vařečce... říkám si: "Já vám dám, bando!!" a hlasitě: "NIC STE
S TÝM NEDĚLALI? NEODPOJILI STE NECO?" Chlapi se dušovali, že ne. Odehnala
jsem je: "FČIL MNĚ NEZAVAZAJTE!" A ponořila ruku až po rameno do hlubin
motoru a "cosi tam pošolíchala" (dodnes nevím,
na co jsem sahala ale to není důležité) , pak jsem důležitě zavřela kapotu a
řekla děvčeti: "Sedněte do teho!" Já si přisedla jako spolujezdec a
nenápadně jí ukázala páčku pod kastlíkem: "Tímhle se ta baterka
zapíná, až přijedete domů, zase to vypněte, ať se baterka nevybije. Auto
je v pořádku!" Děvče pootočilo klíčkem, auto "ožilo". V pohodě
nastartovala. Vystoupila jsem a ona odjela. Chlapi čuměli a moji tři
"ocásci" měli navrch: "My zme vám pravili, že to naša maminka spraví! Ona
je šikovná, ona umí spravovat auta!!" (Když jsme pak přijeli k našim,
vyprávěli to dědečkovi. Přišel se mne zeptat - a měli jsme se oba čemu
chechtat)
Pamatuji na Š 120 stačilo nechat svítit světýlko v kabině a ráno už jsem nenastartoval. Nebo jsem šel na nákup a nechal rožlý světla a jak jsem se vrátil, tak už byla baterka hin. Auto co mám teď si samo rozsvicuje a zhasíná světla, když se k němu přiblížím, tak mě pozdraví světlama. Ale zase se platí, v úterý jsem byl na prohlídce, výměna oleje a svíček a mám zaplatit fakturu skoro 8 tisíc. Ani nevím, kde má toto auto svíčky, vůbec jsem je nenašel… A to mluvím o obyčejné Dalčiji…
Moje - skutečně jenom moje - první auto byl Favorit, ojetina, koupená v
roce 1993. Tak s tím už jsem si sama neporadila ale naštěstí jsem měla v
opravářské dílně bratra. Ten F byl nezmar: jezdila jsem s ním po terénu,
vozila v něm nejen drůbež a prasata ale i telata Najednou začala přední kola vrzat. Ale
šíleně. Bylo to v létě, horko... přišla jsem za bráchou do dílny, nebyl
tam ale jeho kolega mně poradil: "To je vyschlé! Projeď někde přes vodu!
Přes brod!!" Nojo - ale - kde? Zkoušela jsem obě Bečvy ale fakt se nedalo do
vody nikde sjet. Dolů asi jo ale zpátky? Vytáhne mne to? Tehdy jsem musela
služebně do Prlova a ejhle! Přes tu mrňavou Pozděchůvku je před Prlovem
sice most - ale - je tam i brod! Mělký, vjela jsem, několikrát
dopředudozadu, vycouvala - a bylo po vrzání. Pak přišly povodně a potok je
tam o půl metru níž! Vjet se tam nedá.... naštěstí moje feldička takové
problémy nemá
Měli jsme pěknýho Formana r. v. 1994 v metalíze po fejsliftu. Vyjezdili jsme ho do šrotu, přestěhoval jsem s ním celej barák (my po svatbě bydleli rok ještě jinde, ještě blíž k tobě). Jeho slabost byla průjezd terénem, když víc nasněžilo, nemohl projet. To Škodovka měla tak těžkej zadek, že jela furt, akorát na ledě nezatáčela, předek byl lehký.
Jj, segra měla stejný motor v kastli Š120 a vyjela víc než já! Jezdila
na kopec celou zimu. Znala kouzlo: v kufru vepředu měla přivázaný železný
stůl z frézy kompaktní železný hranol sebrala ho mně - protože já jsem ho
předtím vozila ve stejšnu v kufru
Vloni jsem vařila obědy pro dětský tábor 25 dětí a vozila je na Malou
Bystřici. Všechno fajn. Byl u nás na prázdninách syn od mého Pavla s
vnučkama. Ráno dlouho spaly, vstávaly až po desáté. Já měla v 11 hodin
uvařeno, pomohli mně oběd naložit a někdy se mnou jeli k přehradě. V
pátek ráno telefon: "Stařenko, kterési dítě večer nechalo téct vodu,
nám vytekla studna, přivez nám aspoň trochu vody! Vyjela jsem k segře a
půjčila si od ní mlékárenské konve. Doma do nich Petr napustil vodu a já
mezitím dovařila oběd. Auto plné, jela jsem sama. A jak jsem vyjížděla
nahoru k přehradě, pod tou hroznou zatáčkou, konve se vzadu ještě
posunuly. Přední kola taktak že se dotýkala silnice! Takže jsem vjížděla
do zatáčky s naprosto neřiditelným autem Nedělo by se nic, kdyby shora právě
nesjížděl autobus Zastavili jsme tak 5 cm od sebe
Jedou po okreskách, kde bývá na "uhnutí" vždycky po pár kilometrech, ne jenom u nás...
1
1
