Od toho smutného 24. března 1999 již uplynulo 23let, přesto se mi ten stud stále vrací. Před 23lety začaly nálety NATO na tuto, nám tak blízkou zemi, trvaly dlouhých 78 dnů. Ta malá slovanská Jugoslávie měla být ponížena, zničena…. Agrese se stala i s naším souhlasem, byli jsme pouhých 12 dnů v NATO. Přesto jsme zbaběle kývli, tedy ne my občané, ale vláda Miloše Zemana a prezident Václav Havel. Ten stud v sobě cítíme dodnes. V této souvislosti stoji za to připomenout výrok tehdejšího českého prezidenta Václava Havla, který pro významný francouzský deník Le Monde uvedl :
„ Domnívám se, že během zásahu NATO existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat, nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární… Tento článek v deníku Le Monde[6] byl převzatý z italského listu La Repubblica[7], kde vyšel 23. dubna 1999. Francouzská agentura AFP navíc 28. dubna 1999 uvedla, že podle Havla „má bombardování výhradně humanitární povahu“. Tuto zprávu následně citovala Česká tisková kancelář, od níž ji převzaly deníky Blesk a Právo. Není co více dodávat.
To tzv. humanitární bombardování Jugoslávie trvalo dlouhých 78 dní, těch obětí náletů bylo na tisíce, umíraly děti i ženy, k tomu zničená města, mosty, nemocnice, školy, ropná zařízení, … škody šly do desítek miliard dolarů. Bomby i ty kazetové, rakety, to vše dopadalo především na Srbsko a Kosovo. Nutno ještě zdůraznit, že tento akt agrese se uskutečnil bez mandátu RB OSN !
Omlouvám se ti Srbsko
Několikrát jsem poseděl s prof. Rajko Dolečkem (1925 – 2017), významným lékařem, ale především statečným srbským vlastencem, který nic nevzdával. Po mamince byl Srb, po tatínkovi Čech, ten před válkou pracoval pro ČKD v Jugoslávii. Prof. Rajko Doleček byl také jedním z posledních aktivních účastníků druhé světové války. Jugoslávský partyzán. Od roku 1948 žil v Praze. Až do konce svých dnů se nesmířil s rozpadem a ponížením Jugoslávie. Jeho knížka „Žaluji“ je toho dokladem.
Jugoslávie, jezdili jsme tam rádi, nadechnout se k moři, ale nadechnout se i svobody. Národy Jugoslávie to jsou pro nás především naši blízcí Srbové, ale i další Slované Chorvati, Slovinci, Makedonci, Černohorci… Dějiny jižních Slovanů, jsou součástí našich dějin. Pomáhali jsme my jim, tak jako oni nám. Společně jsme „bourali“ Rakousko-Uhersko, společně i kladli odpor německé agresi. Vedle Slovenska nám není bližšího národa než Srbové. Po staletí jsme společně budovali vzájemný respekt i úctu. Jak v době Mnichova, tak i v srpnu 1968 jsme k Jugoslávii vzhlíželi s úctou, s nadějí, ale i s láskou, oni nás nikdy nezradili, naopak tisíce našich běženců našlo u nich pomoc. Jugoslávie také akt Mnichova i agresi států Varšavské smlouvy vůči Československu odsoudila. Společně jsme v Bělehradě také jásali a slavili náš titul mistrů Evropy ve fotbale. I tehdy to bylo upřímné.
Kolem dnešního smutného výročí agrese proti Jugoslávii se dnes potichu našlapuje, jak u nás, tak i na západ od nás v centrále EU i NATO. Neuvidíte na obrazovkách plačící srbské ženy, děti…, neuvidíme zničená srbská města, hořící Bělehrad. Přesto nezapomeneme ! Vždy budeme tu hanbu zrady našim politikům připomínat. Omlouváme se vám bratři Srbové.
