Od toho smutného 24. března 1999 již uplynulo 23let, přesto se mi ten
stud stále vrací. Před 23lety začaly nálety NATO na tuto, nám tak blízkou
zemi, trvaly dlouhých 78 dnů. Ta malá slovanská Jugoslávie měla být
ponížena, zničena…. Agrese se stala i s naším souhlasem, byli jsme
pouhých 12 dnů v NATO. Přesto jsme zbaběle kývli, tedy ne my občané, ale
vláda Miloše Zemana a prezident Václav Havel. Ten stud v sobě cítíme
dodnes. V této souvislosti stoji za to připomenout výrok tehdejšího
českého prezidenta Václava Havla, který pro významný francouzský deník
Le Monde uvedl :
„ Domnívám se, že během zásahu NATO existuje jeden činitel, o kterém
nikdo nemůže pochybovat, nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem.
Jejich povaha je výlučně humanitární… Tento článek v deníku Le
Monde[6] byl převzatý z italského listu La Repubblica[7], kde vyšel 23.
dubna 1999. Francouzská agentura AFP navíc 28. dubna 1999 uvedla, že podle
Havla „má bombardování výhradně humanitární povahu“. Tuto zprávu
následně citovala Česká tisková kancelář, od níž ji převzaly deníky
Blesk a Právo. Není co více dodávat.
To tzv. humanitární bombardování Jugoslávie trvalo dlouhých 78 dní,
těch obětí náletů bylo na tisíce, umíraly děti i ženy, k tomu zničená
města, mosty, nemocnice, školy, ropná zařízení, … škody šly do
desítek miliard dolarů. Bomby i ty kazetové, rakety, to vše dopadalo
především na Srbsko a Kosovo. Nutno ještě zdůraznit, že tento akt agrese
se uskutečnil bez mandátu RB OSN !
Omlouvám se ti Srbsko
Několikrát jsem poseděl s prof. Rajko Dolečkem (1925 – 2017),
významným lékařem, ale především statečným srbským vlastencem, který
nic nevzdával. Po mamince byl Srb, po tatínkovi Čech, ten před válkou
pracoval pro ČKD v Jugoslávii. Prof. Rajko Doleček byl také jedním z
posledních aktivních účastníků druhé světové války. Jugoslávský
partyzán. Od roku 1948 žil v Praze. Až do konce svých dnů se nesmířil s
rozpadem a ponížením Jugoslávie. Jeho knížka „Žaluji“ je toho
dokladem.
Jugoslávie, jezdili jsme tam rádi, nadechnout se k moři, ale nadechnout se
i svobody. Národy Jugoslávie to jsou pro nás především naši blízcí
Srbové, ale i další Slované Chorvati, Slovinci, Makedonci, Černohorci…
Dějiny jižních Slovanů, jsou součástí našich dějin. Pomáhali jsme my
jim, tak jako oni nám. Společně jsme „bourali“ Rakousko-Uhersko,
společně i kladli odpor německé agresi. Vedle Slovenska nám není
bližšího národa než Srbové. Po staletí jsme společně budovali
vzájemný respekt i úctu. Jak v době Mnichova, tak i v srpnu 1968 jsme k
Jugoslávii vzhlíželi s úctou, s nadějí, ale i s láskou, oni nás nikdy
nezradili, naopak tisíce našich běženců našlo u nich pomoc. Jugoslávie
také akt Mnichova i agresi států Varšavské smlouvy vůči Československu
odsoudila. Společně jsme v Bělehradě také jásali a slavili náš titul
mistrů Evropy ve fotbale. I tehdy to bylo upřímné.
Kolem dnešního smutného výročí agrese proti Jugoslávii se dnes potichu
našlapuje, jak u nás, tak i na západ od nás v centrále EU i NATO.
Neuvidíte na obrazovkách plačící srbské ženy, děti…, neuvidíme
zničená srbská města, hořící Bělehrad. Přesto nezapomeneme ! Vždy
budeme tu hanbu zrady našim politikům připomínat. Omlouváme se vám bratři
Srbové.