KemrRadce: Myslim si ze je nacase aby sis te artikl 5 poradne prostudoval:
Článek 5 Severoatlantické smlouvy stanoví:
Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich... se považuje za útok proti nim všem, a proto se dohodly, že pokud k takovému ozbrojenému útoku dojde, každá z nich v rámci výkonu práva na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznaného článkem 51 Charty Organizace spojených národů pomůže napadené straně nebo stranám tím, že podnikne... takové kroky, které považuje za nezbytné, včetně použití ozbrojené síly, k obnovení a udržení bezpečnosti severoatlantického prostoru.
Tato formulace je poměrně flexibilní. Umožňuje každému členu NATO, aby sám rozhodl, jaká opatření by měl přijmout v případě ozbrojeného útoku na spojence NATO. Nevyžaduje, aby některý z členů reagoval vojenskou silou, takovou reakci v rámci mezinárodního práva toliko připouští. Člen se může rozhodnout, že místo odpovědi silou vyšle vojenské vybavení spojencům NATO nebo uvalí na agresora sankce.
Pokud by byl napaden spojenec NATO, opravňoval by článek 5 prezidenta k vyslání amerických sil do konfliktu?
Ne. I v případě napadení spojence NATO a uplatnění článku 5 musí prezident před vysláním armády do konfliktní zóny nebo jiným použitím síly získat povolení Kongresu. Článek 11 Severoatlantické smlouvy vysvětluje, že „její ustanovení [budou] smluvní strany provádět v souladu se svými ústavními postupy“. Ve Spojených státech to znamená zajistit si výslovné povolení Kongresu, který má jedinou ústavní pravomoc vyhlásit válku a je odpovědný za vojenské prostředky a dohled.
Americký Kongres má tudiz (podle Charty NATO) právo odmítnout přímou vojenskou účast v jakemkoli vojenskem konfliktu v Evrope. Učast Spojenych statu v tomto paktu je (a vždy byla) striktně dobrovolná.

