Socialismus je spolecenska doktrina zalozena na predpokladu že člověk nemá právo existovat sám pro sebe, že jeho život a práce nepatří jemu, ale společnosti, že jediným ucelem jeho existence je jeho služba společnosti a že společnost s ním může nakládat, jak se jí zlíbí, v zájmu toho co považuje za svoje kolektivní dobro.
Jedna ze zakladnich vlastnosti socialismu je odpiraní vlastnických práv jednotlivce; v socialismu je vlastnické právo (které je právem užívání a nakládání) svěřeno "společnosti jako celku" (kolektivu), přičemž výroba a distribuce (a profit) je řízena státem (vládou).
Socialismus může být nastolen silou, jako v SSSR, nebo hlasováním, jako v nacistickém (nacionálně socialistickém) Německu. Stupeň socializace může být úplný, jako v Rusku, nebo částečný, jako v Anglii. Teoreticky jsou tyto rozdíly povrchní a prakticky jsou jen dočasne. Základní princip a konecny cil je ve všech případech stejný.
Údajne cíle socialismu vzdy byly odstranění chudoby, dosažení všeobecné prosperity, pokroku, míru a lidského bratrství. Skutecne pokusy vsak vzdy skoncily děsivým neúspěchem - děsivým, tedy pokud je motivem socializmu blaho lidí.
Místo prosperity přinesl každé zemi, která se o něj pokousela, hospodářské ochromení a/nebo kolaps. Míra socializace byla mírou katastrofy. Dusledky se podle toho lišily.
Mezi principy, politikou a praktickými výsledky socialismu - a principy, politikou a praktickými výsledky jakékoli historické či předhistorické tyranie - není žádný rozdíl. Socialismus je pouze totalita vetsiny - absolutizmus bez pevné hlavy, otevřený k uchopení moci ze všech stran, jakýmkoli bezohledným šplhounem, oportunistou, dobrodruhem, demagogem nebo lumpem.
Uvažujeme-li o socialismu, nenechme si namluvit jeho podstatu. Pamatujme že neexistuje zadna dichotomie mezi "lidskymi právy" a "vlastnickymi právy". Žádná práva nemohou existovat bez práv vlastnických. Protože hmotné majetky jsou vytváreny umem a úsilím jednotlivých lidí k jejich vlastni obžive, pokud výrobce nevlastní výsledek svého úsilí, nevlastní ani svůj život. Popírat vlastnická práva znamená proměnit lidi v majetek vlastněný státem. Kdo si nárokuje "právo" na "přerozdělování" bohatství vyprodukovaného jinými, nárokuje si "právo" zacházet s lidmi jako s movitým majetkem (dobytkem - pozn. prekladatele).
Když člověk bere do uvahy to zoufalé úsilí statisíců lidí, kteří se snaži[li] uprchnout ze socialistickych zemí Evropy pred padem Zelezne opony, utikat přes ploty ostnatého drátu a pod palbou kulometů, nemůže věřit, že socialismus v jakékoli své podobě je motivován dobročinností a snahou dosáhnout blahobytu lidí. Žádný logicky uvazujici clovek nemuze ignorovat tuto historickou zkusenost.
Socialismus není hnutí lidu. Je to hnutí intelektuálů, které vzniklo, je vedeno a řízeno intelektuály, které jej vyneslo z jejich akademickych věží ze slonoviny (ivory towers) na krvavá pole praxe, kde se spojili se svými spojenci a vykonavateli: zločinci.
Socialisté měli na své straně jistý druh logiky: je-li kolektivní oběť všech všem morálním ideálem, pak chtěli tento ideál zavést v praxi, zde a na této zemi. Argumenty, že socialismus nebude a nemůže fungovat, je nezastavily: altruismus také nikdy nefungoval, ale to lidi nepřimělo, aby se zastavili a zpochybnili ho. Takové otázky může klást pouze rozum - a rozum, jak oni slyseli ze všech stran, nemá s morálkou nic společného, morálka leží mimo oblast rozumu, žádnou racionální morálku nelze nikdy definovat.
Omyly a rozpory v ekonomických teoriích socialismu byly znovu a znovu odhalovány a vyvraceny, v devatenáctém století i dnes. To však nikoho nezastavilo a nezastaví: nejde o otázku ekonomie, ale morálky. Intelektuálové a takzvaní idealisté byli odhodláni socialismus uskutečnit. Jak? Tím kouzelným prostředkem všech iracionalistů: nějak.
Mezi komunismem a socialismem není zádný rozdíl, kromě prostředků k dosažení téhož konečného cíle: komunismus navrhuje zotročit lidi silou, socialismus hlasováním. Je to pouze rozdíl mezi vraždou a sebevraždou.Jak "socialismus", tak "fašismus" zahrnují otázku vlastnických práv. Právo na majetek je právo na užívání a nakládání s ním. Rozdíl v těchto dvou teoriích je v tom ze socialismus zcela popírá právo na soukromé vlastnictví a prosazuje "svěření vlastnictví a kontroly" společnosti jako celku, tj. státu a fašismus ponechává vlastnictví v rukou soukromých osob, ale přenáší kontrolu nad majetkem na vládu.
Vlastnictví bez kontroly je oxymoron, jelikoz znamená "vlastnictví" bez práva jej užívat nebo s ním nakládat. To znamená že občané si ponechávají odpovědnost za držení majetku, aniž by z něj měli jakékoli výhody, zatímco vláda získává všechny výhody bez jakékoli odpovědnosti. V tomto ohledu je socialismus poctivější z obou teorií. Říkám "poctivější", nikoli "lepší" - protože v praxi mezi nimi není žádný rozdíl: obě vycházejí ze stejného kolektivisticko-státistického principu, obě popírají individuální práva a podřizují jednotlivce kolektivu, obě předávají živobytí a životy občanů do moci všemocné vlády - a rozdíly mezi nimi jsou jen otázkou času, stupně a povrchních detailů, jako je výběr hesel, jimiž vládci klamou své zotročence.
Nacisté svou politiku obhajovali a země se nebouřila, přijala nacistickou argumentaci. Sobečtí jedinci mohou být nešťastní, říkali nacisté, ale to, co jsme v Německu zavedli, je ideální systém, socialismus. V nacistickém užití se tento pojem neomezuje na ekonomickou teorii; je třeba jej chápat v základním smyslu.
"Socialismus" pro nacisty znamenal princip kolektivismu jako takového a jeho
důsledek, státismus, a to ve všech oblastech lidského konání, mimo jiné i
v ekonomice."Být socialistou," říká Goebbels, "znamená podřídit já
tobě; socialismus znamená obětovat jednotlivce celku." Podle této definice
nacisté praktikovali to, co hlásali.
Praktikovali to doma a pak i v zahraničí. A nikdo nemůže tvrdit, že
neobětovali dost jednotlivců.
Ayn Rand - “The Monument Builders, And The Virtue of Selfishness"


