Podstata nenavisti.
Lidé nenávidějící, aspoň jak já je poznal, jsou lidmi s trvalým,
nevykořenitelným a samozřejmě skutečnému stavu věcí hluboce
nepřiměřeným pocitem ukřivdění. Tito lidé jakoby chtěli být bezbřeze
ctěni, respektováni a milováni a jakoby byli nepřetržitě zužováni
bolestivým zjištěním, že ostatní jsou jim nevděčni a neodpustitelně k
nim nespravedliví, protože nejen že je nectí a nemluví bezbřeze, jak by
měli, ale dokonce je - aspoň jak jim se zdá - přehlížejí.
V podvědomí nenávidějících dřímá zvrácený pocit, že jsou
jedinými pravými držiteli kompletní pravdy, a tudíž jakýmisi nadlidmi či
dokonce bohy, a že z tohoto titulu zasluhují kompletní uznání světa, ba
dokonce jeho kompletní povolnost a loajalitu, ne-li slepou poslušnost.
Chtějí být středem světa a jsou permanentně frustrováni a podrážděni
tím, že svět je jako svůj střed nepřijímá a neuznává, že si jich
dokonce snad ani nevšímá, ba že se jim možná i posmívá.
Jsou jako rozmazlené či špatně vychované děti, které si myslí, že
jejich matka je na světě jen a jen proto, aby je zbožňovala, a které jí
zazlívají, že občas dělá i něco jiného například že se věnuje
sourozencům, manželovi, knize nebo nějaké práci. To všechno pociťují
jako křivdu, zranění, útok proti sobě, zpochybnění vlastní hodnoty.
Vnitřní náboj, který by mohl být láskou, se zvrací v nenávist k
domnělému zdroji v ublížení.
V nenávisti - podobně jako v neštastné lásce - je vskutku přítomen
jistý druh zoufalého transcendentalismu: lidé nenávidějící chtějí
dosáhnout nedosažitelného a nepřetržitě se užírají nemožností ho
dosáhnout, jejíž příčinu spatřují v hanebném světě, který jim v tom
brání. Nenávist je ďábelskou vlastností padlého anděla: je to stav
duše, která chce být Bohem, ba myslí si dokonce, že jím je, a neustále je
trýzněna náznaky, že jím není nebo být nemůže. Je to vlastnost tvora,
který žárlí na Boha a užírá se pocitem, že mu je cesta k božímu
trůnu, na němž by měl správně sedět on, upírána nespravedlivým
světem, který se proti němu spikl.
Příčinu svého metafyzického neúspěchu není nenávidějící člověk
nikdy schopen vidět v sobě samém a svém totálním sebepřecenění. Za
všechno může v jeho očích okolní svět. Jenomže to je viník příliš
abstraktní, neurčitý a neuchopitelný. Musí být personifikován, protože
nenávist - jako veskrze konkrétní vzedmutí duše - potřebuje i konkrétní
oběť. A tak si nenávidějící člověk nalézá konkrétního viníka. Je to
samozřejmě viník jen zástupný, v podstatě nahodilý, a proto snadno
zaměnitelný. Všiml jsem si, že pro nenávidějícího je jeho nenávist
důležitější, než její objekt, a že její objekty je schopen střídat
velmi rychle, aniž se tím cokoli na jeho vztahu k nim změní.
.............................................................................................
Část projevu prezidenta ČSFR Václava Havla na Konferenci o nenávisti.
Oslo, 28. srpna 1990
Amerika, američané, americké zvyky
1
2
1
jsou...
a jejich počet utěšeně roste...!!! 
