Úzká meziválečná spolupráce vyvrcholila Rapallskou smlouvu z roku 1922,
pojmenovanou podle lázeňského města Rapallo, které leží necelých třicet
kilometrů na východ od Janova v severozápadní Itálii. Obě země si na
základě této dohody navzájem odpustily finanční dluhy z první světové
války a zároveň obnovily diplomatické styky. Německo tím de facto uznalo
existenci bolševického systému v Rusku. Smlouva obsahovala ještě tajný
dodatek, který upravoval vojenskou spolupráci obou zemí, čímž byla
porušena Versaillská mírová smlouva. Byla to první mezinárodní smlouva
mezi státem západní Evropy a Ruskem po tzv. Velké říjnové socialistické
revoluci. Bolševické Rusko se tak dostalo z diplomatické izolace.
Spolupráce nacistů a bolševiků
Do čela ruské delegace, která měla odcestovat na jednání do Rapalla, byl
původně jmenován Vladimír Iljič Lenin. Z bezpečnostních důvodů byl ale
nahrazen lidovým komisařem zahraničí Georgijem Vasiljevičem Čičerinem,
zkušeným diplomatem, který později dosáhl dalších úspěchů s uznáním
své vlasti západními zeměmi. Za Německo podepsal smlouvu 16. dubna 1922
ministr zahraničí Walther Rathenau a říšský kancléř Joseph Wirth.
Jakýmsi vrcholem spolupráce Stalinova Sovětského svazu a Hitlerovy
Třetí říše byl přílet nacistického ministra zahraničních věcí
Joachima von Ribbentropa do Moskvy 23. srpna 1939. Jeho úkolem bylo dokončit
několik týdnů trvající jednání mezi oběma zeměmi. Pakt
Ribbentrop-Molotov byl nakonec podepsán 24. srpna ve dvě hodiny ráno. Smlouva
o neútočení byla pro Stalina spíše formalitou, jeho zájmem bylo
vyjasnění si sfér vlivu. Přál si obnovit rozsah území Ruska v hranicích
původního carského impéria. V dodatku smlouvy například stálo, že v
Pobaltí bude hranice vlivu Německa a Sovětského svazu totožná se severní
hranicí Litvy. Lotyšsko, Estonsko a Finsko tak měly připadnout Stalinovu
SSSR. Hranice v Polsku vytýčily řeky Narew, Visla a San.