Rozcestník >> Společnost a komunity >> Emigranti a cesky mluvici cizinci.

„Česko je nejkrásnější zemí na světě. Jen je škoda, že zde žijí Češi.“ — Vlasta Burian

Incident za železnou oponou.

18. září 1986 – tragédie jménem Johann Dick.

Bohužel,na hranici ČSSR docházelo v dobách studené války i k tragédiím,kdy přišli o život i nevinní lidé...
Byla to tragická událost u železné opony. Případ se podařilo zrekonstruovat díky českým i německým archivům:

Když odcházel do důchodu profesionální voják německé armády Johann Dick, rozhodl se, že se ve svém volnu bude věnovat turistice. Na životní turistický podnik se připravil s pravou německou důkladností. Rozkreslil si plánované trasy na mapky, ty označil čísly a pak někoho nechal losovat z hrnce. „Před každou túrou si vytáhl lístek, kam půjde," říká vyšetřovatel Adolf Rázek, kterému o osudném losování vyprávěla Dickova manželka. Vlastně vdova.
Devětapadesátiletý Dick si totiž 18. září 1986 vylosoval smrt.

Ten den vstal kolem osmé, posnídal, rozloučil s manželkou a v 9.00 sedl do svého auta. Zaparkoval, vzal si svůj modrý batoh a na opasek si důkladný turista připjal zvláštní přístroj: krokoměr. Díky němu se podaří zjistit, že jeho poslední životní túra byla dlouhá pouhých 9 km. V batohu měl kompas a mapové listy, do nichž si pečlivě plánovanou trasu vyznačil oranžovým fixem.
Cesta na smrt však zpočátku vypadala příjemně: Vedla hlubokými lesy směrem k pohostinství Vogl u Treppensteinu . Samota leží skoro na hranici. K ní už nedošel. Zatímco na německé straně železné opony Dick kráčel vstříc svému osudu, na české straně se k hranici blížili dva polští uprchlíci. Devatenáctiletý Marek Majko a stejně starý Andrzej Gwizdoň. Vojáci je spatřili až hluboko v pohraničním pásmu, necelý půlkilometr před hranicí, když přebíhali lesní cestu. Osm se jich hned vydalo za nimi. Divoké pronásledování začalo.

„Kolem poledne byl vyhlášen na jednotce poplach," vyprávěl později tehdy dvacetiletý voják Pavel Čada. On a další vojáci se měli rozmístit na samotné hranici, aby odřízli Polákům cestu. Rozběhli se. Minuli skupinu českých dřevorubců s povozem, kteří v přísně střeženém pásmu díky zvláštnímu povolení těžili dřevo. Jeden z vojáků k nim přišel a řekl: „Tady to bude hodně ostré. Schovejte se." Dřevorubci jim ještě stačili říci, že na hranici viděli nějakého muže v červené kšiltovce. Byla to kšiltovka, kterou nosil Dick na své horské túry. Vojáci běželi dál. Někde dole před sebou spatřili postavu. „Celá skupina odbočila z cesty ve směru k postavě a začali jsme volat výzvy k zastavení. Osoba na výzvu nereagovala, naopak zabočila ještě více vlevo a začala utíkat. Na to jsme vystřelili první výstražné dávky," vyprávěl Čada. Ale postava se jim náhle ztratila v mlází. Tak utíkali jen tak, nazdařbůh. Až doběhli na cestu a tam ho znovu uviděli. Pořád utíkal. Jako o život. O smrt.

„Osoba nezastavila. Protože přes veškeré výstrahy osoba nezastavila, použil jsem já, stejně jako další, cílenou střelbu v dávce na osobu. Po této střelbě osoba padla na zem a naše skupinka se k ní, už bez střelby, rozběhla zjistit, co se stalo," pokračoval Čada. Právě se přiznal, že vystřelil na člověka. Viděl těžce zraněného, uviděl, že má průstřel. Vyhrnul košili a pomocí zdravotního balíčku se pokoušel poskytnout první pomoc. K ničemu to nebylo. „Zraněný ležel myslím na zádech a vůbec na naši činnost nereagoval. Nevzpomínám si, že by vůbec vydával nějaké zvuky..."
Zatímco se Čada marně snažil zraněného obvázat, jeho kolega jen sledoval v břiše dírku po kulce. „Všiml jsem si otvoru na jeho obleku. Poznamenávám, že ničeho dalšího jsem si nevšiml, protože se mi udělalo nevolno," vyprávěl později pohraničník Josef Číla. Šel se vyzvracet. Pak půjde ještě několikrát.
Ale v té chvíli za nimi doběhl další voják a křičel, že už prý jsou v Německu.

Vojáci chytli umírajícího a vlekli ho nahoru k asfaltové cestě. Přitom minuli ceduli. Německou ceduli... Na cizím území se dostali skoro 200 metrů hluboko. Ale to už před nimi stál velitel a křičel: „Odneste ho honem na naše území, jste v Německu!" O kus dál muže naložili na koňský povoz, který jim půjčili dřevorubci. Povoz kodrcal lesem a z těžce zraněného se pomalu vytrácel život. Jeden voják šel za nimi a nesl jeho batoh a tašku s čerstvě nasbíranými houbami. Přijeli na asfaltovou cestu, muže sundali a položili na zem. Jen tak. Až když dřevorubci vojákům řekli, že prochladne, podložili pod něj maskáče a deku. „Muž ještě dýchal a chrčel," vzpomněl si dřevorubec František Smolnický. Vysílačkou zavolaná vojenská sanitka přijela za půl hodiny. Za zraněným mužem zaklapla dvířka. Až přijedou do cíle, bude už mrtvý.
V Německu po něm zůstane žena a tři děti. Dva synové a dcera. Na ně možná myslel. Ještě předtím, než ho naložili do sanitky, se totiž pokoušel něco říci. Německy. Samozřejmě mu nikdo nerozuměl.

Sám Čada se až po dvou dnech dozvěděl, že zastřelený muž byl opravdu Němec a že tam asi byl nešťastnou náhodou. Bylo to na něj dost. „Po události jsme byli všichni takoví zaražení, i já jsem z toho byl dost špatný, protože to byla první akce, ke které jsem se dostal, a nebylo mi lhostejné, že při ní byl těžce zraněn člověk."

V pondělí 22. září 1986 se přes hraniční přechod Waidhaus vracelo tělo turisty a houbaře Johanna Dicka zpět do vlasti. Byla to hodně smutná pohřební cesta. Kolem třetí odpoledne ho převzali němečtí úředníci. A také Dickovy osobní věci. Když však na rozkaz vrchního státního zástupce Dickovo tělo znovu pitvali němečtí odborníci, zjistili, že některé části těla, například žaludek, jednoduše chybějí. Ale to už na případu dávno pracovali českoslovenští tajní policisté, velitelé pohraničního vojska a jejich nadřízení v Praze. Smrt cizince se totiž stala mezinárodním skandálem. 3. října se zástupci české i německé vyšetřovací komise setkali u hraničního kamene km 24/9 u obce Mähring. Československá delegace si vymyslela následující verzi: „Nejsevernější hlídka kolem 12.50 dorazila k lesnímu průseku, slyšela asi 50 metrů západně na území SRN výkřiky, respektive sténání a musela vycházet z toho, že je to uprchlý Polák. Za účelem poskytnutí pomoci proto vstoupila na německé území a na popsaném místě našla zraněného. Aby přivolala své kolegy, vypálila dávku do vzduchu..."

Němci vzali československé představitele na místo činu. Ukázali jim prázdné nábojnice, stopy kulek ve stromech. Vše bylo perfektně zdokumentováno. Zasažen byl dokonce i posed německých myslivců. Nábojnic bylo pětadvacet. Ale také: na německé straně byly nalezeny zbytky československého obvazového balíčku a ztracený zásobník do pistole. A ještě něco. Němci našli svědka, který událost sice neviděl, ale dokonale slyšel. „Kolem jedné jsem náhle uslyšel samopal. Slyšel jsem zřetelně 7 nebo 8 dávek ze samopalu a domníval jsem se, že se nestřílí přímo na české hranici, nýbrž více na bavorské straně," vypověděl bavorský sedlák. „Když dozněl poslední výstřel, slyšel jsem křik nějakého člověka, Hlasitě křičel: „Aaaaahhh!" Výkřikem toho člověka jsem byl šokován."
Ani šokující výpověď nepomohla. Českoslovenští představitelé trvali na svém. „Může jít o provokaci, nábojnice tam mohly být položeny později," nadhodili.

Při dalším setkání Němci přitvrdili: přednesli žádost o vydání zbraní, z nichž se střílelo, vydání pitevní zprávy, předání jmen pachatelů a žádost paní Dickové o rozmluvu s vojákem, který viděl jejího muže naposledy živého.
Byli odmítnuti. Němci se museli spokojit s vydáním pitevní zprávy a zbylých částí Dickova těla. Byla to ostudná záležitost. Na plzeňskou patologii přijeli němečtí lékařští odborníci, aby vyslechli české kolegy. Odvezli si „domů" žaludek mrtvého, který prý byl vyňat z těla kvůli dalšímu zkoumání.
Pitevní zpráva však potvrdila, že Dick zemřel po zásahu střelou a zemřel na následky vnitřního krvácení do břišní dutiny kolem 13.00. Jako místo smrti byla uvedena nemocnice v Plzni.

Právě jsem se dokoukala na překrásný film...Vzpomínky na Afriku

Pavel Tigrid Z nacisty okupovaného Československa odešel i spisovatel, publicista a politik Pavel Tigrid (vlastním jménem Pavel Schönfeld). V Londýně spolupracoval s předsedou londýnské exilové vlády Janem Šrámkem a podílel se na exilovém vysílání rádia BBC. Do Československa se vrátil bezprostředně po válce v červnu 1945. V roce 1948 opustil Československo jen hodinu poté, co na něj byl vydán zatykač.

Po ročním pobytu v Mnichově odjel spolu se svojí ženou do Spojených států, kde se živil jako číšník. V roce 1959 přesídlil, už jako americký občan, s celou rodinou do Paříže. Do Československa se vrátil na konci prosince 1989 na popud Václava Havla. Zemřel v roce 2003 poblíž Paříže.

tak už mi ta kurvička dala ban i vedle, jsi píča, vytáhnu svoji místnost "Rosomáčkovo" a mrdám na tebe, ty kravko

Ferdinand Peroutka Spisovatel a novinář Ferdinand Peroutka patřil k velmi otevřeným kritikům nacistické i komunistické totality. Jako šéfredaktor názorového listu Přítomnost a komentátor Lidových novin se stal součástí takzvaných pátečníků (skupina kulturních i politických osobností, které se scházely u spisovatele Karla Čapka - pozn. red.).

Během nacistické okupace byl vězněn v koncentračním táboře. Po únorovém převratu odešel do exilu, nejprve do Anglie a posléze do Spojených států. Vedl české oddělení rádia Svobodná Evropa a byl členem Rady svobodného Československa, pro kterou vytvořil ustavující deklaraci. Jeho dílo bylo v Československu zakázáno. Zemřel v roce 1978 v New Yorku.

https://www.denik.cz/regiony/predseda-senat-milos-vystrcil-vnuk-vyhrozoval-skola-trest-strelba-20231026.html Takže vnouček Vystrčila změní školu,vyhrožování se zamete pod koberec a nic se nestalo...

..a už se okecává,že tady mažeš,že by šlo o soukromou konverzaci bezzubce nedojde..

Dnes jsem si zajel do Ikea, protoze jsem potreboval par malickosti koupit. Vlezu dovnitr a za chvili jsem objevil neco zajimaveho. Tak udelam fotku a chci ji poslat pres whats-up, ale ouha, zadny signal v obchode. Tak jdu dal a obcas kouknu do mobilu, stale bez signalu. Prisel ke me borec a rika, ze se marne snazim, Ikea totiz schvalne nedava signal na mobily v jejich obchode. V dnesni dobe a bez signalu a wifi v takovem kolosu jako je Ikea. Napadlo me, jestli to je tak schvalne....