Od emigrace k památnému finále - 11 let, která změnila Navrátilovou a
ženský tenis
Praha - Když se Martina Navrátilová v roce 1986 objevila na Ruzyni a poté i
na centrálním kurtu na Štvanici, bylo to pro mnohé jako zjevení. Po
jedenácti letech se do Československa vrátila zapovězená tenistka, která
už v té době měla na svém kontě třináct grandslamů. Její jméno se ale
v tuzemském tisku objevovalo jen minimálně. Cesta za úspěchem přitom
rozhodně nebyla jednoduchá a úplná - a cesta za přijetím společnosti, ať
už československé, či americké, už vůbec ne.
Finálový duel Poháru federace v roce 1986 mezi Československem a Spojenými
státy byl v mnoha ohledech surreálná záležitost. Dlouho se nevědělo,
jestli se bude vůbec hrát v Praze, a pokud ano, zdali se tu objeví i Martina
Navrátilová. Účast české rodačky si ale nakonec Američané vymínili.
"Když chtěli mít finále Poháru federace v Československu, museli mě
pustit hrát. To byla podmínka," popisuje zpětně Navrátilová.
Americká sestava byla v té době naprostým tenisovým dream teamem - a nejspíš by byla i bez Navrátilové. V Československu se nepředstavila pouze ona, ale i její dlouholetá rivalka a přítelkyně Chris Evertová Lloydová, držitelka 18 grandslamů. Ve čtyřhře navíc Navrátilová tvořila prakticky nepřekonatelný tandem s Pam Shriverovou, s níž vyhrála 21 grandslamů. Shriverová ale válela i v dvouhře a v době finále figurovala na 6. místě žebříčku WTA.
Duel s Československem byl přesto nejdříve velmi těsný. Evertová Lloydová přetlačila Helenu Sukovou sice ve dvou setech, potřebovala k tomu však až sedmý gem a zkrácenou hru. Hned poté už ale přišel na řadu souboj jedniček, ve kterém Navrátilová zdolala Hanu Mandlíkovou 7:5 a 6:1 a získala pro Američanky rozhodující bod. Právě tady se odrazil i rozměr střetnutí, který zdaleka nebyl pouze sportovní. Každý úspěšný míček Navrátilové kvitovala zaplněná Štvanice, která aplaudovala i při závěrečné děkovné řeči české rodačky.
"Lidi to prožívali asi ještě víc kvůli tomu, že to byl komunistický stát. Kdyby už to bylo o čtyři roky později nebo kdyby už Československo bylo demokratické, bylo by to trošku jiné," soudí Navrátilová. "A možná i proto, že se nesměli radovat, tak se z toho radovali ještě víc. Dali jsme facku systému."