Dlouhosrstého jezevčíka nám přivezli známí od své rodiny z ČB,
kterou byli požádání o utracení údajně nevyléčitelně, terminálně
nemocného pejska (ten náš známý byl hajným). Zubožený pejsek papal jen
piškotky a párky, měl stálé průjmy, zvracel, měl splihlou a místo
vypelichanou srst bez lesku.
Já se do něj zamilovala na první pohled. Tak ho u nás nechali. Pejsek
žral zbytky našeho jídla, a jak mu šmakovalo. Průjem a zvracení bylo
minulostí. Začala se mu lesknout srst, zhoustla a zesílila. Chodila jsem s
ním na dlouhé procházky po polích a lesích.
Asi za 2 roky k nám přijela ta rodina, jejíž Kikina původně byla.
Jinak vždy přátelská a přítulná Kikina zalezla pod gauč, do nejzazšího
místa, a srdceryvně naříkala, kňučela strachy a hrůzou. Holky z té
rodiny z toho byly zoufalé, tekly jim slzy jak hrachy, plakaly jak želvy.
Evidentně si Kikina spojovala své bývalé majitelky s utrpením v tehdejší
nemoci.