Jasně, že pro politickou levici je tohle přijatelný. Politická levice
není konzervativní, ale pokrokářská. Nová levice vystřídala dělnický
proletariát za menšiny, za co nejvíc menšin [ostatně je hezky vidět, co
všechno je přijatelná součást LGBT+]. Stará levice je mrtvá, nejen proto,
že z pohledu nové levice už patří mezi ,,buržousty".
https://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost/esej-nepodcenujme-neomarxismus.A200714_165951_p_spolecnost_wag
Úloha menšin v neomarxistické politice
Povězme si, v čem spočívá učení neomarxismu – proudu, který bývá
též označován jako nová levice. Na rozdíl od Marxe tvrdí neomarxisté,
že útlak netkví v ekonomické struktuře společnosti, ale v kultuře.
Hlavní Marxovu tezi tedy obrací naruby. Z toho důvodu je jejich cílem
zničení západní kultury, neboť ta je svou povahou utlačovatelská. Od
marxistů se liší také tím, že nemají žádnou vizi, jak společnost
spravovat lépe. Tvrdí, že dnešní realita je tak negativní, že v ní nelze
žádnou pozitivní vizi ani formulovat. Soustředí se proto pouze na akt
revolučního ničení, které má teprve nastolit situaci příznivou pro
nástup něčeho lepšího.
Vyslovují-li dnes kritikové neomarxismu obavy o osud západní civilizace,
je to naprosto legitimní reakce. Neomarxisté hovoří o likvidaci západní
kultury, resp. západních kultur, slovo civilizace je jen jiné označení pro
to, co nová levice identifikuje jako svého hlavního nepřítele.
Neomarxisté se na rozdíl od marxistů nespoléhají na dělnickou třídu.
Dělníci podle nich změšťačtěli, zradili levicové ideje, dali přednost
vlastním zájmům před zájmy revoluce. Je to trochu komické, uvážíme-li,
že podle marxistů měla být revoluce v nejvlastnějším zájmu dělnické
třídy. Toto myšlenkové schéma (dělníci dali přednost vlastním zájmům
před levicovými idejemi) ovšem usvědčuje neomarxisty z velké míry
sebestřednosti a narcismu.
Namísto dělníků tedy nastupuje tzv. náhradní proletariát v podobě
menšin – etnických i jiných. Čteme-li slavný esej Herberta Marcuseho
Represivní tolerance, setkáme se tam se zajímavým orwellovským
doublethinkem. Marcuse na jednu stranu odsoudí politické násilí jako
takové, na druhou stranu však vysvětlí, že násilí ze strany utlačených
menšin má vždy pokrokový charakter a že menšiny není možno za páchané
násilí odsuzovat, ani jim v takovém počínání bránit. V tomto bodě je
patrně jeden z nejdůležitějších klíčů k neomarxistickému myšlení.
Násilí etnických menšin je vždy progresivní a pokrokové, násilí
příslušníků bílé většiny nebo násilí policejních složek je vždy
špatné a de facto fašistické, protože hájící status quo
kapitalistického státu. Ovšem kapitalistický stát v rétorice radikální
levice splývá se státem fašistickým.