Ano. Jsou
Politicky silně naivní banderovci se tak místo německého uznání
vytoužené nezávislosti své země dočkali tvrdé odvety. Státní sekretář
Kundt vůdcům OUN-B vzkázal, že „Führer je jediný, kdo vede boj. (…) My
nejsme spojenci, my jsme dobyvatelé sovětskoruských teritorií.“ Krátce
poté Bandera, Stecko a další pohlaváři OUN-B skončili ve vězení. Poté
je deportovali do Berlína. Jelikož Bandera tvrdošíjně odmítal odvolat Akt
o obnovení ukrajinské státnosti, vyneslo mu to dva a půl roku v berlínské
věznici a pak až do září 1944 mohl o nezávislé Ukrajině fantazírovat v
koncentračních táborech Sachsenhausen a Oranienburg. Právě na tuto
skutečnost poukazují Banderovi obhájci s tím, že vzhledem ke svému
věznění přece nemohl nést odpovědnost za obludné masakry hlavně
Poláků, ale v menší míře i Židů, Rusů, Arménů, „národnostně
dostatečně neuvědomělých“ Ukrajinců, kteří se provinili často pouze
tím, že se odmítli podílet na příšerných zvěrstvech na svých ničím
se neprovinivších sousedech či uzavřeli národnostně smíšené
manželství, a dokonce i Čechů na Volyni. Dosud nepřekonatelně a zároveň
tak naturalisticky tuto tragédii zachytil vynikající polský film Wojciecha
Smarzowského Volyň. (Malá douška: Snímek lze vřele doporučit všem
zájemcům o danou tematiku, avšak s důrazným varováním, že by si ho měli
nechat ujít lidé přecitlivělí, nervově labilní, těhotné ženy a
samozřejmě nezletilí. Ono úsměvné „tak, děti, vyčurat, pomodlit a
spát“ je v tomto případě na místě.) Bandera sice osobní odpovědnost za
nestvůrné masakry z výše uvedených důvodů opravdu nemohl nést, ale
nemění to nic na ideové koncepci nacionalistů, kteří v jednom ze svých
dokumentů hlásali: „Až nadejde nový velký den, nebudeme mít
slitování,“ což beze zbytku splnili.
Ostatně Bandera měl v Sachsenhausenu fešácký kriminál. Skončil totiž
v areálu zvaném Zellenbau, v němž gestapáci a esesáci drželi prominentní
vězně. Takové štěstí neměli Banderovi bratři Oleksandr a Vasyl, kteří
zemřeli v Osvětimi.