Rozcestník >> Koníčky a zájmy >> Povídám, povídám pohádku...

Kde jsme to přestali?
Končí každá pohádka dobře a nebo každá pohádka čeká na svůj šťastný konec?
Co je víc víra v něj a nebo touha po něm?

Voda.
Voda je něco krásného, šeptajícího, mohutného i jemného, mihotavého, třpytivého, bláznivého, uhrančivého. Bez ní by nebylo lidí, bez ní by nebylo zvířat, bez ní by nebylo ničeho živého. Uvědomuje si to?
Možná si to ani neuvědomuje. Voda totiž není pyšná. Teče si poklidně od pramene, kolem břehů, přes kameny. Bublá si to vyhloubeným korytem, kolem hor a přes lesy, aby pak nakonec skončila kdesi v dáli ve velké spoustě slané vody, která je lidmi nazývána mořem.
V jednom malém okamžiku nevědomí objalo vědomí a vše se propojilo. Kdyby voda mohla plakat, plakala by. Jenže pak by jí bylo moc a přinesla by svému okolí jen bolest, bídu a strach. Tekla tedy dál a zároveň si uvědomovala, že je něco špatně.
Cítila!
Cítila lásku, něhu a odhodlání a nemohla s tím nic dělat, jen a jen nést a smýkat a dál a dál a dál…
Ne, tak to nemůže být!
Rozhodlo se náhle něco v ní. Chtěla změnit, to cosi v sobě, co jí žene vytyčenou trasou. Ona už přeci není obyčejnou vodou. Před krátkým okamžikem s čímsi splynula.
Utichli ptáci, přestal šumět les, naducané těžké mraky pokryly oblohu a voda se zastavila.
Jak to trvalo dlouho? Okamžik? Den? Týden? Kdo ví? Vždyť čas plyne jako voda a ona najednou zůstala stát. V jednom okamžiku nebylo nic!
Světlo.
Zpoza jednoho naducaného, těžkého mraku vysvitlo náhle světlo. Sluneční paprsek je už odedávna zvědavý a také si rád hraje se se svým kolegou stínem na honěnou. Jako by jí náhle zasvítil do očí, kdyby nějaké měla. Oslněná voda přivřela svá víčka, zamyslela se a otočila proud.
Ve vodě třpytivě zazářila silueta srpu...

Akorát teda chudák babka, ta ještě ani neví, že se dědek spustil

No to jsou mi pořádky teda babka stále hledá cestu domů, zvířectvo už hlady a žízní pochcípalo a děda je asi vysmátej a užívá si se slečnou....holomek jeden
nezodpovědnej­...nespravedli­vej...zblblej­...