Rozcestník >> Koníčky a zájmy >> Povídám, povídám pohádku...

Seděl klidně u svého domu, krouhal svou starou dobrou žabkou kousek vrbového proutku ve snaze z něj jednou vytvořit něco, co by tvarem i zvukem připomínalo píšťalku. Připadal si jako blázen, nebo možná tak trochu vědec, stojící před neřešitelným úkolem, jenž se každý den neustále připravuje a připravuje, a přitom si jenom otírá pot ze své na první pohled hladké, ale na ten druhý nehty rozbrázděné hlavy.
Z tohohle materiálu udělat píšťalku? Jako malý kluk je dělal moc rád. S tatínkem nevynechali jedinou vrbu v okolí. Dělali luky a šípy, píšťalky, pomlázky, věnečky, košíky, ošatky a klece. Už tenkrát to bylo takové rozmařilé bláznovství, kterým by se moderní člověk vůbec nezabýval.
„Jo, to byly časy,“ na chvilku se mu pootevřela ústa při tom snění s otevřenýma očima. Pak zahlédl svým vycvičeným zrakem bod, který se přibližoval od severozápadu. Poslední myšlenka? To něco, co z něj ještě zůstalo, spojilo své úsilí: balistická střela. AI útočí!

Je ve mně něco? Nebo jsem úplně prázdný, bezvýznamný, jednoduchý a v pravdě nepotřebný člověk? Takové bývají myšlenky, které obracejí nitro vzhůru nohama. Tvarované neustálými nárazy skutečnosti a potřebou, anebo beztvaré, nepolíbené všeobklopující realitou. Které jsou lepší? Každý jeden má myšlenku, každý jeden je jejím autorem? Kde hledáme, abychom něco nalezli? Tam, kde chceme naleznout, anebo tam, kde před námi již nalezli jiní? Opakujeme pořád stejné chyby? Nebo se řídíme skutky, které již někdo před námi vykonal, a které jsou nám následně předlohou? Můžeme soudit věčnost? Můžeme být její součástí, to ano, ale soudit? Jak odsoudit něco, co nás přesahuje? Byla tady před námi a možná bude i po nás. Je to tak, anebo se mýlím? Jsem ten, který hýbe, anebo pohybující se nuceně? Je vždy důvod příčinou pohybu? Je vždy důvod příčinou?

„Tak už dost, pane řídící. Já vím, že jste chytrý člověk, ale je toho takhle na mě moc.“ „Chtěl jste to rozebrat a já jsem vám jen ukázal, jaké máte možnosti. Myslím, že vás vnitřně sžírá to, co se jí stalo. Vy za to přeci nemůžete. Nebyl jste u té vody.“

Dědek se zamyslel a začal si nervózně třít jazykem horní ret. „No, to je právě to,“ dodal. „Můžete? Shodil jste ji do vody? Pokud ano, pak byste se měl přiznat. Bude to pro vás nejen trestem, ale také jakýmsi osvobozujícím zadostiučiněním.“ „Tak to není, pane řídící. Měl jsem ji rád, ale byli jsme spolu asi už dlouho a pak jsem uviděl tu…“ Pan řídící bleskově využil příležitosti, aby se znovu ujal slova: „Holku, tu vaši holubičku, že?“ „Hm.“ Dědek se podrbal na hlavě a pak ještě za uchem. „Je hodná a mám ji rád, ale nic zlého jsem…“ okamžitě mu došla řeč. Jeho tvář zbledla a v mžiku ztratil vědomí. „Barboro, přineste mi rychle vědro s vodou!“ „Mám v něm hadr na vytírání. Děti tady hrozně naťapali, musím to vytřít!“ „Tohle je důležitější, dělejte!“ „Když to chcete,“ odfrkla. Vytáhla hadr a už si to štrádovala do vedlejší místnosti. „Vy jste ho zabil?!“ Tolik ji vylekal na podlaze ležící dědek. „Ne, chrstněte to na něj.“ „No, když myslíte…“ Šplouch!