když jsem byla mladší, chodila jsem večer běhat někam na kopec, lehla jsem si na trávu a dívala se jak padají hvězdy.
už neběhám.. jsem jak oškubana fena co si líže rány a je ráda že dejchá
Chápu. Přesto určitě doufáš, že bude líp a nebo čekáš jakési zadostiučinění.
není. mám za sebou bohatý život. a přijde mi, že to bylo super ale teď je to víc v klidu. Tedy kromě posledních týdnů či měsíců :-)) to je mazec.
Maminku jsem dala před 4 dny do domova. Už jsem to nezvládala. A težce to nesu, připadám si jako zrádkyně a tíží mě svědomí. Jsem z toho velice špatná.
I pro mě by to bylo velké dilema. Možná by pomohlo si říct, co by udělala ona, kdyby se s tebou dostala do podobné situace.
tady rozum to ví, ale jinak je to prostě všechno špatně. Ty konce jsou špatné, nedá se to nijak "vylepšít". Je to špatné na všechny způsoby. Poučení si z toh můžeme vzít akorát takové, že zavčas si dělat pořádky jak ve své mysli tak ve svém obydlí a hlavně nic nehromadit na ničem nelpět a zbavovat se věcí.
Udělala si to nejlepší, co si mohla. Myslím si, že každý starý
člověk si chce zachovat
svojí důstojnost, ale při větších zdravotních komplikacích ji doma
strácí.
To v každém případě.
Pokusím se,
ponořit do myšlenek nemocného člověka.
Když člověk dosáhne určitého věku, třeba 90ti let,
a ukáží se první příznaky neschopnosti, postarat se sám
o sebe. Dojít si sám na záchod, protože už není schopen,
ani sám se zvednout, sám se najíst, natož něco si sám
uvařit. Když si chvilkama přestane uvědomovat, kde že to je.
Co je to za barák, který na proti stavějí, a co že to je za
lidi, kteří se o něj starájí, a pak najednou má chvilku, kdy
si na všechno vzpomene, a uvědomí si, že je vážně nemocný, že mu
odchází druhý nejdůležitější orgán za srdcem, MOZEK, že všechno
má v mlze Přestane mít zájem o život. Nechce nic, ani prášky
ani přebalit. Už chce jen odejít, protože nechce už být naobtíž.
A pak teprve začne zoufalý boj pro jeho ošetřovatelé. Pomoci mu, kdy
pomoc
se rovná z pohledu nemocného už nule, kdy vaše síly ubývají,
a slzy si hledají cestu. Oboustraně. Nechci se tohoto dožít!
mojí mamince bude v červnu 100 let. Intenzivně se o ni starám 10 let, v hlavě je v pořádku. ale neslouží ji zrak ani sluch těžko chodí a před rokem přišlo období kdy měla problém s čistotou, ale to jsme zachránili plenkovými kalhotkami a je klidnější a řekla si. Moc ji chutná jíst, a tak jsme vyvařovala co má ráda, krájela ji hrušky, jabka co jsme donesli z lesa, dělala citronádu, vozila ji ven a vyprávěla... takže 10 let. A pomalu mi začínaly ubívat síly. a pomáhaly mi pečovatelky, ale tohle nebylo tak jak chtěla a tmto taky. a prý mamnka je taková akorátná a vše ví jak by chtěla a když to není jak je zvyklá tak si řekne. a já jakobych pomálu přicházela o život, nikam jsme nemohla, tak ráda chodím do přírody, na hory... celý život se točil kolem maminky. mám tři dět a pět vnoučat... když přišla návštěva, tíkala jsem za maminkou nebo jsme přišla od maminky. A maminka říká: já nic nepotřebuji... já to zvládnu, nezvládne. jen by chtěla a tak jsem ji dala do domova.
A to je hrůza. Všecky její zvyky a libůstky jsou pryč, žádné
rozvěčování hadérek a vzorné drhnutí zubů a zkoušení jestli ještě
není nejaká špinka, a namáčení chleba do teplé vody a k tomu škvarky,
tvarůžky, uzenáče... prostě nic dobrého. Chleba namazaný nějakou
pomazánkou, vše netknuté. mamince nechutná, maminka kouká do zdí a mně
puká srdce protože vím že tak jak to je, tak to mus být protože já už to
nedávám. A můj muž taky ne a asi bychom se zhroutili oba.
Takže jen čas ukáže a snad to přijme i mé srdce. Rozum utěšuje, srdce
vyčítá.
Páni požehnaný věk.
Toto rozhodnutí čeká jednou skoro každého. Postarat se, nebo dát
do odborné péče. Já si tím prošla v roce 2013, v kterém také oba
rodiče
odešli, a aby to nebylo málo, tak i v tento rok i moji sestře manžel.
Maminka byla dlouhé roky ležák, ale vzorný do posledka. Tatínek se staral o
maminku
dokavaď mohl, pak začal mít problémy, a už potřeboval pomoc i on. Tak
jsem
nastoupila já. Maminka nám umřela v listopadu v 89letech v nemocnici
v krátké době po odvozu do nemocnice kvůli mozkové mrtvici.
Za necelý měsíc na to tatínek v 91 letech, doma.
A proto vím čím si oba procházite a je úplně jedno, jestli máte maminku
doma
nebo v nemocnici. Je to stejně bolestivé a nic se nedá dělat.
A proto, Držte se.
Přesně tak.
Nevím, jestli se v takovém případě dají zvažovat priority a nebo jestli
vůbec nějaké jsou.
Nevím, fakt nevím, ale přeji vám oběma jen to dobré.
děkuji. zajímavé je že poprvé v životě mi hráblo...cítila jsem že jaksi ehm to psychicky moc nedávám, ale moje hlava se tak rozesrala, že jsem neviděla manžela který seděl v autě a čekal na mě, nafoukla jsem se že tam není a že na mě nepočkal a odešla jen s kíčem v ruce pěšky domů... on tam v autě čekal a čekal a usnul a tedy odjel taky domů a ani mi nevynadal protože já už měla křeče a bylo mi zle, prostě mazec. Hlava ví jasně že je to tak správně, ale jinak je to v prdeli. Teď už vím jak se cítí někdo komu přeskočí.
Děkuji, je to neuvěřitelné, dokud to člověk nezažije sám. A klobouk dolů před všemi co se starají o staré lidi, klaním se jim až k zemi.
2
