mojí mamince bude v červnu 100 let. Intenzivně se o ni starám 10 let, v hlavě je v pořádku. ale neslouží ji zrak ani sluch těžko chodí a před rokem přišlo období kdy měla problém s čistotou, ale to jsme zachránili plenkovými kalhotkami a je klidnější a řekla si. Moc ji chutná jíst, a tak jsme vyvařovala co má ráda, krájela ji hrušky, jabka co jsme donesli z lesa, dělala citronádu, vozila ji ven a vyprávěla... takže 10 let. A pomalu mi začínaly ubívat síly. a pomáhaly mi pečovatelky, ale tohle nebylo tak jak chtěla a tmto taky. a prý mamnka je taková akorátná a vše ví jak by chtěla a když to není jak je zvyklá tak si řekne. a já jakobych pomálu přicházela o život, nikam jsme nemohla, tak ráda chodím do přírody, na hory... celý život se točil kolem maminky. mám tři dět a pět vnoučat... když přišla návštěva, tíkala jsem za maminkou nebo jsme přišla od maminky. A maminka říká: já nic nepotřebuji... já to zvládnu, nezvládne. jen by chtěla a tak jsem ji dala do domova.
A to je hrůza. Všecky její zvyky a libůstky jsou pryč, žádné
rozvěčování hadérek a vzorné drhnutí zubů a zkoušení jestli ještě
není nejaká špinka, a namáčení chleba do teplé vody a k tomu škvarky,
tvarůžky, uzenáče... prostě nic dobrého. Chleba namazaný nějakou
pomazánkou, vše netknuté. mamince nechutná, maminka kouká do zdí a mně
puká srdce protože vím že tak jak to je, tak to mus být protože já už to
nedávám. A můj muž taky ne a asi bychom se zhroutili oba.
Takže jen čas ukáže a snad to přijme i mé srdce. Rozum utěšuje, srdce
vyčítá.
1
