já si taky věci vážím, protože někdo je udělal a dal si s tím práci, jenže co s věcmi, které jsou k ničemu a jen se oprašují.
Nejhorší je to s oblečením, to nosím a nosím a jsou na tom díry a vypadá to hrozně a tak si to dám jen doma až jsou z toh jen cáry. A nosím věci po dětech protože mi je líto to vyhodit. A je mi líto vyhodit boty a tak je nosím, až jsou úplně rozpadlé, sešlapané a pak je mám ještě na dvoře a je to fakt hnusné.
čím víc tě v mnohém čtu,
tím víc mi připomínáš mě
mám kde co stejně, jak z tvého mládí, tak teď 
jsem pokud jde o oblečení a styl minimalista v mnohém
je to dost osvobozující 
s těmi věcmi to mám stejně, dokud se něco skorem nerozpadne
je mi v tom dobře a doma, nebo na zahradě to neřeším
a taky mám kolem sebe za život lidí, co jsou sysli a schovávají kde co
je to mazec někdy až, i s tím bordelem k tomu
tím neříkám, že jsem nevím jak čistotná na vše
ale kdyby bylo na mě, vyhodila bych jim všem devadesát procent věcí,
co nepotřebujou a nikdy už potřebovat nebudou
ale neudělám to, je to jejich, mají k tomu vztah a cítí to tak, že to
potřebují
jsme sice každý jiný, ale respektuji jejich cítění, i když mě to občas
dost irituje :))
a tak jsem se naučila, učím, to brát tak, jak to je
aneb co nemůžu změnit, neřeším, ale v tom jejich bordelu a věcech,
si udělám svoje místo, kde mám pohodu, třeba jen na návštěvě, když
jsem na dýl
a tam se cítím dobře a to jejich jim nechávám 
žila jsem i s takovými lidmi, jak přáteli, tak partnery a dalo se, všecko
je o kompromisu
každej něco máme, nějakou úchylku, u který nás druhej nechápe :))
asi starší upřimné a otevřené ženské josu všecky stejné :-) i ta historie bývá stejná. A to postupné poznávání. KOmpromisy asi nejsou žádné, jen časem člověk otupí a smíří se. Ale to narážení je pořád. žiji s manželem 43 let a pořád na sebe narážíme a umíme se zhádat, protože vysírá jeden nebo druhý.
Jsem na tom stejně, nic si z toho nedělej, když už to není k tomu, tak
to vyhodím s pocitem, že lepší stejně nenajdu 
