Rozcestník >> Koníčky a zájmy >> S Lukáškem na zahrádce

Každý je jiný, já mám právě rád ty odvážné, kteří to nevzdali. Tahle paní pak jde s o 20 let mladší kamarádkou a ještě jednou paní do cukrárny, vždy ve čtvrtek na nějakou sladkost a na víno:))

Už jsem byl také od nich pozván:)))))))))))

Náš děda zase chodil ob týden se svými mladšími kamarády na "výlety". Zpočátku dělali túry s cílem oběda v nějaké restauraci, pak už jen dojeli do nějaké restaurace, no ale byli to fakt věrní kámoši. Děda s nimi byl ještě měsíc předtím, než ve vysokém věku zemřel. A do posledka pracoval ve své profesi. Miloval židvot, les, zahradu, děti, vnoučata, pravnoučata... Víc takových lidí, a svět by byl krásnější.

Hm, to je paráda, tak by to mělo být. Tahle paní je hrozně vitální a já jí přeji aspoň 150 let:)

Jo to jo, člověk by je nejradši nosil na rukou, ale oni mají pocit, že musí nosit tebe. Když jsem vedla našeho dědu na zahrádku, sotva se šoural, a povídá mi: "Ty mě vedeš jako starýho dědka. Já mám pomáhat tobě, a ne ty mně." No, bylo mu nšco přes devadesát. Zlatý, milý, pracovitý, pozitivní člověk.

Přesně tak, něco jiného je jít do cukrárny když je člověk vitální osmdesátník, al ekdyž mu je hodně přes devadesát. Sotva se šourá, nevidí a neslyší poak může být vitální jak chce ale nikam nemůže sám. Babičku vozím ke kamarádce a kamarádku vozím zase k ním. Ještě před dvěma lety mohla jít na zájezd s kamarádkami. Ale to prostě není možné. Je třeba si to uvědomit, že vše je do času. i vitalita a zábava. Pokud má starý člověk smysl pro humor, snáší i bezmoc lépe... ale je si vědomý svého stavu. To je důležité, aby si toho byl vědomý a neutíkal z domu, nerozbíjel věci protože na to nestačí.