Vytvořit spravedlivé etnické hranice v roce 1918 v podstatě nešlo. Vlak
jedoucí z Olomouce do Šumperka na nějakých 40 km pětkrát přejel etnickou
hranici. Olomouc obývala třetina Němců a dokonce i na jihu od Olomouce byly
německé vesnice. Přitom Olomouc a její okolí byla oddělena od souvislého
německého osídlení v Oderských vrších česky mluvícími vesnicemi.
Podobná situace byla v Brně a okolí i na řadě jiných míst dnešní
České republiky.
Nakreslit státní hranice tam kde nikde nevedly nebylo jednoduchou
záležitostí, protože šly přes pozemky které někomu patřily stejně jako
přes hroby dávno zemřelých, které patřily potomkům
Ještě komplikovanější situace byla na Zakarpatské Ukrajině, stačí si
přečíst Olbrachtův Golet v údolí. Tehdy v roce 1918 se to ovšem řešilo
tak, že se zkonfiskovaly hranice po Rakousko-Uhersku i když jeho minulost se
odmítla. Etnické hranice se neřešily, odložilo se to na časy po
následující válce.
A podobná situace byla taky v Bosně, což se ukázalo před 20 lety za
války tamtéž. Na Balkáně rovněž nešly jen tak nakreslit hranice, jako se
tu udělalo třebas s tím Kosovem.
Podobně bolestné je vytváření nových hranic na Ukrajině válečnými
operacemi jak se dělo před 20 lety v Bosně.
Jak napsal Svatý Otec Pius 12 ve svém Vánočním poselství v roce 1946, kdy
v poválečné Evropě masivně probíhaly etnické čistky : Kolik strasti pro
dnešek a kolik úzkosti pro budoucnost !