Vždy jste jednou nohou v životě a vážete se tak na jistotu, kterou pro vás představuje.
Buddha učil, když poznáš Nirvanu a jsi v tomto bytí, nebuď nirvánou,uvědom si že víš poznal jsi jí ,ale musíš vědět že jsi tu v tomto bytí.
Asi když už nelpí nad věcmi v tomto bytí , že jak si už to má jinak nastavený,jako osvícen jsem ještě nebyl a že samsáry kdybych vystoupil asi bych toto psaní zde neprovozoval a bral bych vše v tom v čem jsem byl v tom před tím bytí,jako malichernost,kterou bych už jaksi nepotřeboval .
Právě, že vše je marnost. Nemyslím si, že někdo z nich byl opravdu osvícený na 100 procent. Člověk zde nemůže být jen divákem, prostě to nejde i kdyby si to ze srdce přál. Nikomu neberu jeho poznání, ale každý má svou cestu, která vede ke smrti a jak nám říká ten příběh o slunci a temnotě. Jak obejmout něco, co nemůžeme poznat? Můžeme si jen myslet.
Obejmes až když to poznáš,pak smrt a vše tě nebude zajímat budeš v Nirváně v ráji nic v tomto bytí už tě nebude zajímat
Principu myslím, rozumím. Přesto je to v životě nemožné, můžeme se jen přiblížit k tomu, abychom se mohli probudit.
Osvícení chápu jako pochopení podstaty, to pro mě neznamená, že tu
představu ještě dokážu v životě zrealizovat. Je to jako princip kola.
Můžete pochopit jeho princip, ale ještě na něm nemusíte umět jezdit.
Vystoupit ze samsary za života se nedá.
Buddha poznává marnost a náhle má své učení šířit. Proč? Nemá to
logiku. Jak chcete někomu usnadňovat jeho vlastní poznání? Namítnete, že
na své cestě je každý jen sám, to je pravda a já s tím plně souhlasím.
Pokud vás někdo "osvícený" vede, pak sám nedosáhl nejvyššího poznání.
Předávání s vyšším posláním nemá logiku. Můj názor.
Osvícení
Buddha je zklamán ze svého zjištění, že ani přísnou askezí, ani pomocí
meditací, nelze dosáhnout osvobození. Náhle si vzpomene na zážitek z
dětství, kdy zažil bezpodmínečnou radost a štěstí, prostřednictvím
pohroužení se do přítomného okamžiku. Buddha poznává, že toto je cesta
vedoucí k probuzení a tak se po následující dny věnuje tomuto novému
cvičení. Po několika dnech Buddha dochází poznání a osvícení - pod
starým fíkovníkem (strom Bodhi) poblíž města Gaya (Bodhgaya). Buddha
poznává pomíjivost a promíšenost všech jevů a věcí. Svět a člověk
jsou spojením pocitů, představ, tělesnosti, pudů, vnímání a vědomých
aktů. Po tři týdny byl Buddha ponořen do této dlouhé meditace, až k němu
přišli dva nejvyšší bohové a přinesli mu dary. Bůh Indra mu věnoval
velký bílý lasturový roh a bůh Brahma zlaté kolo s tisíci paprsky. Tyto
dva dary symbolizovaly otáčení kola dharmy - prosbu, aby toto nové učení
bylo rozšiřováno ku prospěchu všech živých bytostí. Poté Buddha opustil
les a vydal se do města nedaleko Varanasi, aby zde zformuloval čtyři
vznešené pravdy, jako základ tohoto učení.
Ano ,ale když umres budeš mít potřebu v bardu lpět to dál předat v dalším bytí, když si třeba ani nevzpomenes že jsi někdy v minulém životě umřel a byl osvícen?
Myslíte si, že v bardu se dá lpět?
Osvícený by se už neměl vracet, pak by nebyl osvícený a lpěl by na
životě. Měl by se probudit ze snění.
Buddha když se probudil tak se dostal do Nirvány a už se nechtěl vracet,ale bylo mu řečeno,aby se vrátil a to co se mu povedlo dále učil ostatní,tedy nesobecký čin.
Ten příběh znám, přesto si nemyslím, že je ten výklad správný. Nemohl dojít nirvány. Nedávalo by to smysl, pokud zauvažujeme, co nirvána je. Návrat nemá logiku.
Spíš se tam vytváří prostor pro víru, která bude na takovou zkušenost
navazovat.
Tohle je zajímavý odkaz v tom směru a jak se snadno nechá spojovat vědomě
nespojitelné.
http://www.thajsko.com/nabozenstvi/budhismus/buddha.htm
A tak jsem si říkala jak to že osvícený člověk nepoznal že mu
podávají "otrávené" jídlo ?
Tedy jako že to byla jakási nedůstojná smrt, tak vím že si nemůžeme
vybírat jak zemřeme i patří to k životu.
Problém je v tom, že on to poznal. Ten člověk se s ním chtěl rozdělit o to poslední, co má a on jej nedokázal odmítnout. Chudoba cti netratí.
Bylo mu 80 let, pak se tělo už hůře vypořádává s otravou. Přesto zemřel s úsměvem na rtech.
Přesně tak, v tom je skrytá podstata příběhu o jeho smrti. Jde o překonání se, kdy důsledek takového konání není důležitý, ale krásná je příčina (skutek) která jej vyvolala.
Myslím, že ne, přesto si nemůžeme být jisti, že je ten příběh skutečný. Hodí se dobře k celému příběhu o jeho životě. Ukazuje nám, že Buddha už nepotřebuje fyzický svět.
O Buddhovi se už napsalo mnohé. Existuje mnoho zaručených pravd i
nepravd. Třeba jako ta o jeho údajném vegetariánství. Mnozí by si přáli,
aby opravdu vegetariánem byl. Krásně by se to doplňovalo s jejich stylem
života. V tomto směru bych se přiklonil k Bibli a starému zákonu, kde i
boha láká vůně obětin.
Genesis 9,3 Každý pohybující se živočich vám bude za pokrm; jako zelenou
bylinu vám dávám i toto všechno.
Já si myslím, že pokud vyhasne plamen, pak už není návratu. K absolutnímu pochopení, splynutí, zase musí ten plamen vyhasnout.
To je otázka. Podle některých informací mu byl Tomáš k nerozeznání podobný. Pak tu byla také touha po pokračování něčeho, co započalo.
Nedávalo by to smysl, pokud člověk pochopí a opustí samsaru, není důvod k návratu. Myslím, že měl podobné trápení jako Ježíš, tedy překonat zakořeněnou víru a přesvědčit věřící, že mají hledat. Pak, aby mohl ukázat svůj zážitek (cestu), musel použít příběhů, které ostatní znaly a zároveň tam vložit své poslání.
Jinak Bardo je mezi stupeň k dalšímu buď ke světlu nebo dolů či opět na pouť reinkarnace a taková duše neví co se děje chce a lpí a hledá.
Teď mám na mysli poznání, kterým nás omezuje naše hmotná podstata.
Ještě tedy jednou:
V Tibetu žil mystik jménem Marpa. Jednou k němu kdosi přišel a řekl:
„Přišel jsem se tě zeptat, co je to život a smrt.“ Marpa se hlasitě
zasmál a prohlásil: „Chceš-li vědět něco o životě, pak jsi upřímně
vítán, protože já vím, co je život. Pokud jde o smrt, tak s tou jsem se
dosud ještě nesetkal, nepoznal jsem ji. Jestliže chceš vědět něco o
smrti, jdi a zeptej se těch, kteří jsou téměř mrtví nebo kteří jsou už
mrtví. Já znám důvěrně život. Mohu mluvit o životě, mohu ti ukázat, co
je život. Ale smrt já neznám.“
Tenhle příběh se podobá následujícímu vyprávění o tmě a světle. Možná jste ho již slyšeli.
Jednou přišla tma navštívit Boha a úpěnlivě na něho naléhala: „Pane, to tvé slunce mě strašlivě ničí, jsem z něho zničená. Při úsvitu mě začne honit a působí mi velké problémy a dá mi pokoj až večer. Co zlého jsem mu provedla? Co je to za nepřátelství? Proč mě slunce pronásleduje a obtěžuje mě? Sotva si po náročném dni trochu odpočinu a hned vidím, jak za úsvitu stojí za mými dveřmi. A zase musím běžet jak o život a zase musím utíkat – a takhle to jde od nepaměti. Už mi dochází trpělivost. Už mě to vážně nebaví. Žádám tě, prosím, domluv mu.“
Bůh si prý zavolal Slunce a řekl: „Proč sis tak zasedlo na tmu? Co zlého ti udělala? Proč to nepřátelství? Máš proti ní snad něco?
„Tma?“ zeptalo se Slunce. „Od nepaměti se potuluji vesmírem, ale na tmu jsem ještě nikdy nenarazilo. Nevím, kdo je to tma. Kdepak je? Prosím, přiveď mi ji sem, abych ji mohlo požádat o odpuštění, poznat ji a vyhýbat se jí.“
Od té doby, kdy se tohle stalo, uplynul nekonečný čas a Bůh dosud nebyl schopen přivést tmu před Slunce. Jak by mohl? Tma nemá svou vlastní kladnou existenci. Tma je pouze nepřítomnost světla. Jak by mohla být nepřítomnost světla přivedena k přítomnosti světla? Jak může být tma tam, kde je světlo? Jak může být smrt tam, kde je život? Buď tam není vůbec žádný život, nebo tam není smrt. Obojí dohromady být nemůže.
Jsme živí, ale nevíme, co je život. A tato nevědomost nás vede k víře v jistou smrt. Nevědomost je smrt. Kdyby Bůh dal a my bychom dospěli k poznání života, jenž je uvnitř, pak by jediný paprsek tohoto poznání navždycky zničil nevědomost říkající, že člověk může zemřít, nebo že zemřel kdysi v minulosti, nebo že zemře někdy v budoucnosti. Neznáme světlo, jímž Jsme, a děsíme se temnoty, kterou nejsme. Protože nejsme obeznámeni se životem, bojíme se smrti. Otázkou tedy není život a smrt, otázkou je pouze život, nic takového jako smrt neexistuje.
Pak je v tom i odpověď na můj dotaz a přesto, pro ostatní, budu rád, když si to přečtu.