Já bych to vydržel asi jenom chvíli. Sice vyhledávám samotu.
Já bych to vydržel asi jenom chvíli. Sice vyhledávám samotu.
Když máš ostatní ve svém srdci, tak se necítíš sám, i když jsi sám. Neprožíváš samotu, když jsi o samotě. Všechno je to "v hlavě".
já jsem existující a mám tam dvě fotky, na rozdíl od neexistujícího
profilu součta...

já jsem taky existující a mám tam několik obrázků, na rozdíl od
neexistujícího profilu krudoxe... 
Exit room
Vámi hledaný uživatelský profil již neexistuje
tohle tam je, když na tebe kliknu, jestli je to nějaký kanadský žertík,
tak gratuluji, jsi borec, ostatně tvůj zjev mě nijak nezajímá...

kdo vyšiluje? tvrdil jsi, že sis tam dal fotku...
místo toho jsi "neexistující", chápu, fotka by tě nereprezentovala tak,
jako tvoje úskoky a podrazy...
Jo aha. No jistě že jo. To co vnitřně prožíváme, není nijak náhodné, nýbrž je to v jistém vztahu k tomu, jak se stavíme vůči světu (co je pro nás hodnotou, za co se považujeme...). A to máme plně ve své moci.
a tady bych zase namítla, že pocit osamocenosti a skutečná osamocenost jsou dvě rozdílné skutečnosti
pocit osamocenosti můžu mít, i když budu mezi lidmi, protože si třeba s
nimi nerozumím, nechci si s nimi povídat, jsem uzavřená do sebe....ale to
můžu změnit, jít jinam, kde mi bude líp.....toto asi je v "hlavě"
ale jsou lidé, třeba staří, nemocní, bez rodiny a přátel a ti, i kdyby
chtěli to změnit, nemůžou...takoví lidé jsou skutečně osamělí a to "v
hlavě" není
Ano, první příklad je jasně "v hlavě". V tom druhém příkladu jde ale o to, jak ti lidé tu situaci prožívají. A to je "záležitost hlavy". O tom jsem právě psal, že i když je člověk osamělý, tak ještě nutně nemusí prožívat osamocenost (cítit se osaměle). Jedna věc je situace (tj. fyzická či faktická konfigurace) a druhá věc je její prožívání (tj. způsob, jakým je vnímána či zažívána).
ze zkušeností vím o druhém případu, že ti lidé osamělí jsou i se tak cítí...
Jistě. Ale také jsou případy, kdy lidé jsou osamělí, ale necítí se tak.
To by bylo úplně nejlepší. Znám třeba pár lidí, kteří hned brzo ráno vycházejí do ulic a navštěvují tržnice. Když jedu okolo, často je vídávám. Jen tak se toulají a snaží se navázat kontakt.
A jsou tací, kteří ani mezi ty lidi nepotřebují jít, aby cítili jejich blízkost a vnímali s nimi sounáležitost.
To není o vůli, nýbrž o vztahu. Kdo má lidi ve svém srdci, ten cítí jejich blízkost.
Není, on s nimi je. Takový člověk neprožívá odloučení od lidí (tj. samotu či osamocení).
Prostě nepociťují oddělenost, protože je mají ve svém srdci (nesmí se
jednat o egoistický vztah). Jestli jsou nějak spojeni, to nevím. 
Také si myslím. Pak v sobě mění hodnoty. Věci, které dříve ustupovaly do pozadí (blízcí) jsou na prvním místě.