Na tuhle písničku mám velmi nostalgické vzpomínky. U nás to hrála
jedna kapela se zpěvákem, který hrál na Alexandru. Pro mě tehdy
nedosažitelný sen, já měl Alfu.
Oni nás vzali na naše první veřejné vystoupení. Dnes se tomu říká
předkapela nebo support. 
Pro mě, jako 16tiletého kluka to byl zážitek. 
Ono to má dramatickou dohru.
Rodiče pojali neblahý nápad podívat se, jak to synáčkovi hraje, i vydali
se do "Lázní", což byl název hotelu s tanečním sálem, kde jsme hráli.
Už asi 300m od budovy jim rozechvěly bránice tóny basovky (to jsem měl
vyzkoušené). Pak vstoupili do chodby, kde páchly pisoáry, a u stolku seděla
"mánička", která prodávala vstupenky. Na nesmělé zašpitání, že si jdou
jen poslechnout syna, "mánička" mávla rukou a rodiče vstoupili do dění. Na
parketu se v zakouřeném prostoru zmítaly další "máničky" a s nimi
"nějaké děvky". Kdo hrál na pódiu, nebylo pro míru zakouření prostoru
vidět. Takže logicky nebylo vidět ani z pódia ke dveřím.
Takže když jsem, nic netuše, dorazil celý nabuzený domů, táta jen suše
prohlásil: "Tak jsi dohrál, chlapečku".
Nakonec jsem to usmlouval nejdřív na zkoušky, a po pár měsících i na
další hraní. Ono stejně do té doby žádné nebylo. Ty začátky byly
někdy těžké. Příště třeba něco o přehrávkách.
Přehrávky byly v " jisté " době dost nejisté....kor když se něco zahrálo v angličtině - byť lámané ) ..... jak něčemu nerozuměli - tak byl ne-úspěch jistý )
Tady se angličtina tolerovala, pokud to byly převzaté věci zpívané
skutečně anglicky, nikoli odposlechnutou "|svahilštinou". V tom jsme měli
výhodu, oba kluci, kteří zpívali, anglicky uměli.
Problém byl jinde.
Když jsme šli "na scénu", tak se k nám přitočil kluk z kapely před námi,
a povídá: Jak vezmete celý akord přes booster, tak bude zle".
A bylo.
O "power akordech" tenkrát nikdo moc nevěděl, a "drbačky" uměl Blackmore a
pár dalších.
Nakonec jsme uhráli druhou třídu, takže jsme mohli inkasovat jako kapela asi
stovku na hodinu.
1