Rozcestník >> Hudba >> Kapely a skupiny nejen z vašeho okolí

Na takové věci se nezapomíná

Ono to má dramatickou dohru.
Rodiče pojali neblahý nápad podívat se, jak to synáčkovi hraje, i vydali se do "Lázní", což byl název hotelu s tanečním sálem, kde jsme hráli. Už asi 300m od budovy jim rozechvěly bránice tóny basovky (to jsem měl vyzkoušené). Pak vstoupili do chodby, kde páchly pisoáry, a u stolku seděla "mánička", která prodávala vstupenky. Na nesmělé zašpitání, že si jdou jen poslechnout syna, "mánička" mávla rukou a rodiče vstoupili do dění. Na parketu se v zakouřeném prostoru zmítaly další "máničky" a s nimi "nějaké děvky". Kdo hrál na pódiu, nebylo pro míru zakouření prostoru vidět. Takže logicky nebylo vidět ani z pódia ke dveřím.
Takže když jsem, nic netuše, dorazil celý nabuzený domů, táta jen suše prohlásil: "Tak jsi dohrál, chlapečku".
Nakonec jsem to usmlouval nejdřív na zkoušky, a po pár měsících i na další hraní. Ono stejně do té doby žádné nebylo. Ty začátky byly někdy těžké. Příště třeba něco o přehrávkách.

Přehrávky byly v " jisté " době dost nejisté....kor když se něco zahrálo v angličtině - byť lámané ) ..... jak něčemu nerozuměli - tak byl ne-úspěch jistý )

Tady se angličtina tolerovala, pokud to byly převzaté věci zpívané skutečně anglicky, nikoli odposlechnutou "|svahilštinou". V tom jsme měli výhodu, oba kluci, kteří zpívali, anglicky uměli.
Problém byl jinde.
Když jsme šli "na scénu", tak se k nám přitočil kluk z kapely před námi, a povídá: Jak vezmete celý akord přes booster, tak bude zle".
A bylo.
O "power akordech" tenkrát nikdo moc nevěděl, a "drbačky" uměl Blackmore a pár dalších.
Nakonec jsme uhráli druhou třídu, takže jsme mohli inkasovat jako kapela asi stovku na hodinu.