Už dlouho mám na sebe spadeno.
Nemůžu si přijít na jméno.
Straním se zrcadel, vyhýbám fotkám
sužován obavou, že se potkám.
Už dlouho mám na sebe spadeno.
Nemůžu si přijít na jméno.
Straním se zrcadel, vyhýbám fotkám
sužován obavou, že se potkám.
Nejsem dívka vdavek chtivá,
ramena mi kryje hříva.
V bytě pejska, mladou kavku,
v terárku i malou žabku.
Dnes den končí, okna kryje
neprůhledná žaluzie.
Po bytě jak amazonka,
užívám si chvilek volna.
Dotíravé telefony
zní do ticha jako zvony.
Žádný rande, žádný úlet,
sprcha hlásí rychlý průlet,
závoj vody se však snaží,
V tom si tělo pěkně baží.
Vlasy vklouznou do turbánku,
tělo pěkně do župánku.
V sklence plno vaječnáku,
říkám kavce, dáš si ptáku?
Je potvůrka nenechavá,
zobákem mi do výstřihu sahá.
Ježíši, to je bolest!
Díly zobanu jen klaply,
když klovla mne do bradavky.
V tu chvíli jsem se málem
stala vrahem,
mrštila střevíc po stvoření malém.
Ještě, že nepátrala dole,
to by bylo sado-maso, vole.
Bolestí sahám do lednice,
ze sklenky si přihnu slivovice.
Zoufale mámě volám, co na to dát,
prý oční mastičku a nemám se bát.
Den by perfektní až do té chvíle.
V kleci už vězí
to stvoření roztomilé.
Chtěl divochům přinést Boha,
do Bible se začet;
skončil jako jeden z mnoha
pod údery mačet.
Kouká na mě. Vztekle ječí.
Cení svoji prázdnou tlamu.
Úlisný škleb, těžce sípe,
jizva krásy nepřidá mu.
Trnu hrůzou, děsem, křečí...
a hnusem! - Páchne nasládle.
Kam však utéct do bezpečí
před odrazem v zrcadle?
Moc díky. Lidé.cz, kam jsem psal původně, nám tento týden zrušili, tak jsem se zkusil přesunout exhibovat sem. Snad nebudu dále působící členy moc otravovat
U svého gramofonu
sním,
vnímat řeč tichých tónů
smím,
zní melodie sladká,
kterou složil pan Hapka,
s refrénem mírně opojným.
Píseň je obehraná,
vím,
zpívá ji paní Hana
s tím
stárnoucím seladonem,
v duetu povědomém,
s nádechem levandulovým.
Na rohu v jedné ulici,
kde pan Horáček texty psal,
stál krámek z dálky vonící
a díky písni stojí dál.
Hmmmmm hmmmmmm.
Do drážek staré desky
čas
uložil víc než ženský
hlas,
za řádky poezie
skryla se nostalgie.
S ní kvetou levandule v nás.
Na rohu v jedné ulici,
kde pan Horáček texty psal,
stál krámek z dálky vonící
a díky písni stojí dál.
Hmmmmm hmmmmmm.
U svého gramofonu
sním,
slyšet řeč tichých tónů
smím,
vnímám tu křehkou sílu,
zakletou do vinylu,
s nádechem levandulovým.
Na hřbetu kopce pohlížím do krajiny.
Kdepak jsou tajemné květy kapradiny.
Potok se toulá úžinou kraje,
obilný klas už nedozraje.
Ze hřbetu kopce do kraje zhlížím,
hrdliček let však nevyhlížím,
na úsměv slunce marně snad čekám.
Potok svým proudem dá napít řekám.
Šedivo kolem, matné ticho,
jen drobná sedmikráska neskví se pýchou.
Na hřbetu kopce pohledem padám,
na mechové dvorce jen zlehka sahám.
Všechny mé omyly, chyby a přeřeky
tvořící nahořklou lepivou kaši,
ať byly záměrem či padly bezděky
navzdory rozumu v hlavě mi straší.
Byť měly z vědomí po čase ztratit se
tak jako z putiky poslední hosté,
táhnu je za sebou jak hračky na nitce
a k mému zděšení počet jich roste.
Společně vstáváme, spolu si stelem
jak kouli na noze s sebou je vleku;
minulost spojenou s přítomným tělem
nejspíš až do konce. Do konce věků.
Navzdor nevoli,
ať jsi kdekoli
už to nebolí, nechybí dotek.
Žal již předloni
práskl do koní,
dneska nevoní hořkostí z fotek.
Pryč je napětí,
vrásky na pleti.
Mizíš z paměti, srdce i z očí.
Jiní poeti
k tobě doletí,
lačni objetí do ohně skočí.
Už mě nebudí
bolest ve hrudi;
už to nestudí, vždyť nejsme děti.
Doba skryje tě
v tiché pietě,
kdesi ve světě snad lépe je ti.
Tato diskuze je zamknutá a nelze do ní přispívat žádné příspěvky