Potkala jsem zradu... Intuice se jmenuje...
Intuice není zrada
ne každému se to stává...
Vidět a vědět....marná sláva
cítit jak srdce se zamilovává...
Šeptám Ti do uší
to, co se nesluší
nahlas říkat...
Že při pohledu na Tebe
cítím v srdci nebe
měl by sis zvykat...
Lásko má,trápím se,když nejsme spolu,
vrávorám,klopýtám,chytám se stolu.
Dusím se vztekám se,žárlím a běsním,
nevidím,neslyším,nejím a nespím.
Co bych to zdržoval......Já tě mám rád.
Ty čtyři slova v hlavě mi buší....
srdce už lásku vzdáleně tuší
mozek se brání,rudnou mi uši
Tak si dám víno...raději sušší.
“Láska je největší odvaha na světě. Hlavní je milovat a neptat se proč!”
Venku se setmělo,
a běžte už spát.
Myslete na toho,
kdo vás má rád,
může být přítel
nebo kamarád....
Oděna nocí, kráčím tmou...
k prahu tvému s obavou .
Ve vlasech hvězdy, v očích zář,
přišla jsem naplnit tvůj snář.
.Kam směřuji mi přestalo být jasné.
Jsem vděčný za stůl, u něhož smím sedět.
Čekám a nevím nač, a bude-li to krásné.
A měním byt i kraj. A chtěl bych vědět,
proč tvoje zbroj tak září v tomto světě
a moje bez užitku rezne v komoře.
A nikdo z nás by nedokázal vzletět
tak vysoko jak ty. Či v pokoře
pokleknout usebraně, v srdci bez hoře. (Cohen.leonard)
Už první duha byla... Teď už jen čápy kdy přiletí a smutek z jara odletí... Snad...
Sněženky už vystrkují hlavičky...úsměv ti vykouzlí a smutek zaženou... Snad...
Když je venku ponurý den a vítr duje, až vlas mi vlaje. Ten studený chlad až pod kůži se vsaje. Má nálada teskná je. Každému je to putna...
Ty trochu víc máš smutku v duši,
a trochu míň zas chápeš svět,
přesto holkám stejně sluší,
v rozpuštěných vlasech květ.
Když nuda kolem chodí a ikdyž práce s ní soutěží. Ty přec nevíš kde by co by.
Jsem sám a nemocen... Kdo uzdraví duši mou a tělo mé, né touhou skroucené...
Když se ti v jeden krásný den,
na střepy rozbije tvůj sen,
tak nebreč a zatni pěsti...
vždyť střepy znamenají štěstí.
No to se jen povídá... Nic nepřineslo štěstí co bylo rozbyto. Ikdyž ano, záleží na úhlu pohledu na danou rozbytou záležitost...
Nejsi sám, jen nevnímáš, o čem tu promlouvám.
Čas je nejlepší lékař....věř mu, a ,,básničkám
Na šachovnici reality,
co nástrahy Ti hází,
rozhoduješ za sebe Ty,
zda být hráčem, co sází.
Ať jsi koněm nebo věží,
hraješ, jak umíš, s tím, co máš,
hra životem stále běží,
figurku si nevybíráš.
Ať jsi střelcem bez paliva,
bez střelného prachu,
je na Tobě, kdy dostaneš
svou dámu do šachu.
I s pěšcem hraješ v napětí,
kdy dojde ke střetu,
abys nebyl v zajetí,
až potkáš nějakou sketu.
Nebezpečím je tu král,
který by si všechny přál...
Ať jsi černý nebo bílý,
teď víš o co hrát,
záleží, kolik máš síly
o mě dále bojovat.
Zvu Tě do hry,
kde hrozí nemilosrdný kat,
nejen strachem z prohry,
ale i v mém srdci ŠACH-MAT!
,,Šach-mat,, řekla má vlastní královna.
A já se smál . . .
Neb tak rád jsem (si) s ni
p(r)ohrával. . . (Xabyssus)