Vodou ztěžklé olověné nebe, podpíraj vrcholky stromů,
deštivou noční ulicí, znaven se vlečeš domů,
smích a halas kamarádů, ten zůstal tam někde vzadu,
odešel i přítel poslední...
v hlavě ještě rytmus zní,nikdo jej ale neslyší,
jen kroky klapou ulicí...
Jen déšť, déšť, déšť,
padaj slzy, padaj z nebe,
dávaj svoji vláhu stromům,
omývají střechy domům,
naskrz promáčejí tebe.
Smáčí kapky, smáčí tělo, ťukají na tvoje čelo,
tiší bolest v očích pálivou,
V loužích zrcadlí se nebe, uvidíš tam kousek sebe,
střípek duše zahlédneš...
Nelekej se svého nitra, je to jenom duše čistá,
nepodléhej závrati...
Tahle závrať mámí smysly, nemůžeš si být tak jistý,
tohle není peklo, to je klam,
je to velká propast v duši, tvoji známí sotva tuší,
co vše v tobě ukrývá,
spousta smutku, ukřivdění, tohle nikdo neocení,
válčíš s mlýny osudu.
Jako déšť, déšť, déšť,
co stále padá,
mnohá z žen tě měla ráda,
něhu, lásku chtěla dát,
stejný si jak každý z davu,
neděláš si z toho hlavu,
do samoty světu utíkáš...
Jedna z deníku a není moje
1
