Rozpomínání
Jiří Pavlica / Dušan Vančura

Ty má růže bez trní, ty můj mlýnku větrný
moje lásko zastav se a chvíli vzpomínej
na svou třídu s lavicí a na housku vonící
chvíli vzpomínej
na tu holku v čepici
chvíli vzpomínej

Každý rok ti zpomalí krok
a k večeru záda se rozbolí
náš čas má stříbrný vlas
když podzimní vítr zavře stodoly

Tak to zkrátka chodívá a jinačí to nebývá
z pavoučího přediva léto uniká
já důvod najdu ti proč hejno labutí
před zimou výšku nabírá
proč kočka na klíně slastí oči přivírá

Pár let a jiný je svět
ale jak se má svět točit bez dětí
já vím já bezpečně vím
že na jaře ptáci zas přiletí

Až se louky rozvoní
až se léto nakloní
klidně stůj jen po boku mi stůj
a vzpomínej

Já píší Vám

• jak v díle od Puškina,

však tohle milá paní
je verze trochu jiná,
zas nad stolem se skláním
s lehounkým pousmáním.

K Vám často utíkám,
jak do jiných světů,
v nichž lehké je si hrát
na blázna, na poetu,
v nichž musíš se jen smát
a trable stranou dát.

Jste slečno skutečná?
Není to všechno sen?

Mám totiž obavy,
že zaskočí mne ráno,
že zaskočí mě den
a vy a tohle štěstí,
mi nemůže být přáno
Jste slečno skutečná?
Chci od vás slyšet ano!

A kdyby to sen byl,
chci stále jenom snít.
Ni nejkrásnější princ
mě nesmí probudit,
neb zhatil by tím všechnu eufórii,
jenž v chladných večerech
pod kůži se vpíjí
a hřeje na tělech,
když krutý zimní dech
nás neúprosně míjí.

Já píši Vám,
jen pár kroků nás dělí,
a přesto se mi stýská,
po večerech, co v sobě jiskru měli,
kdy moje duše byla vaší blízká.
Naději však mám,
že shledáme se zase
a s myšlenkami ztratíme se v čase.

Jste slečno skutečná?
Ať je to sen či bdění,
pro tuhle chvíli odevzdám se
radostnému opojení.

Máv Máv

Po ulici běží fracek,
říkají mu Venda Racek.
Zasloužil by si pár facek,
je to dlouhán, je to klacek.

Po večerech běhá venku,
otravuje paní Zdenku,
která vyměňuje plenku,
sehnal její navštívenku.

Líčka už se červenají,
jazyk venku, dech se tají.
Sotva se kdy trochu nají,
oči láskou plápolají.

U mě ten hoch nemá šanci,
nevyzvu ho ani k tanci,
podobá se spíše kanci,
nemá správnou relevanci.

Po ulici kráčí Zdenek
a je celý od písmenek.
V předu, vzadu,
prostě hrůza
posrala ho v letu můza . . .

Malá vosa jedla med,
chtěla přibrat kilo hned.
Nemohla jít v klidu spát,
přecpala se,
tak šla sr.t:-)

Erotické fantazie?
Každá vosa jimi žije.
Často bývá v oblečení,
ve vlasech i v povlečení.
Bez úmoru, dech neztrácí.
Píchá často na matraci:-)

Každý je magnetem toho, nač myslí,
na sysly mysli a budeš sám syslí.
Slunce nos v duši a budeš sám svítit,
na propast mysli -a budeš se řítit.
Každý si přitáhne, co v srdci nosí,
kdo seje úspěchy, úspěchy kosí.
Ostrouhá kolečka ten, co si hoví,
nebe vždy pomáhá OPTIMISTOVI !

Vrátí se!

Honzu zvala do světa,
Halleyova kometa.
Chudák malý, rázem ožil,
do uzlíčku buchty složil.
Krajáč mléka do dlaně,
snad se tam s ním dostane.
Zapřáhl si mladé sele,
bude mu s ním všude skvěle.
Neztratí se ve světě,
je s ním rozum prasete.
Takhle chodí ňáký rok,
lidé říkaj,
je to cvok.
Školu viděl na obrázku
a vydal se na procházku.
Prase vede na provázku,
k tomu ještě ňákou chásku.
Babka v davu,
zvedá hlavu.
Je to jenom líná kůže,
co s ním kdo z vás dělat může?
Přidal se pan Nepeta,
starý, vlídný poeta.
Nechejme ho,
je to mládí,
až se pěkně vydovádí,
vrátí se nám domů zpět,
i s kometou za pětasedmdesát let:-)

S deštníkem na kapry.

Pracuji v provozu.
Kde?
Přímo u svozu.
Nazpaměť znám ulici celou.
Na trávě pod věží,
pejsek se naježí.
Na kůži kapky se postupně derou.
Vedle je bílý dům
a v průčelí bar.
V sobotu dávám si skleniček pár.
Pod parkem máme veliké hřiště,
o tom vám povím snad něco příště.
Kachna se prohání ve staré kašně,
vedle je paní, co vypadá strašně.
Často si kupuju u Stáni koblihu,
je mladá, pohledná,
pekařství Na jihu.
Celestýn Karásek na flétnu piští,
ježek si uši zakrývá listím.
Na druhé straně velká je optika,
jen kousek opodál je malá trafika.
Cestovní kancelář, pan Malíř s chodí,
na malou nástěnku zážitky fotí.
Stojím tu s deštníkem,
dnes nemám svoz,
v sandálech,
před vchodem,
přelétne kos.
Výloha cestovky upoutá zrak,
jedině na Capri,
už je to tak!
Do dveří odhodlán, nohama vrážím,
můj úkon líbí se dvou městským strážím.
Jaká je hodnota rozbitých dveří?
Že jsem chtěl na dovču, těžko mi věří.
Máte to za dvacet a buďte rád,
majitel po chvíli začal se smát.
...na sádkách s deštníkem na kapry čučím,
přemýšlím o mořích, plážích a mlčím...

Cizinci
Mluvíme stejným jazykem ,každý však jinou řečí.
Ty bloumáš mezi nábytkem, já do polštářů brečím.
Denně se lhostejně zdravíme,dva cizinci na vlastním břehu.
Mosty jsou časem strženy ,bez vzpomínek na dávnou něhu.
Vidíš mě, přesto nevidíš.
Dívám se a jsem slepá.
Ty už za obzor nahlížíš,
mě vzduchoprázdno v nás leká.
Už nelétáme, bloudíme pěšky,
nevíme kam vlastně míříme.
Souběžné cesty. . .
však různoběžky.
Už neznáme se....jen se míjíme.