Sny...

Když jsem byl malý,
pod velkou plání,
sny se mi zdály,
tam za hvězdami.
Mohl jsem vyhlížet z postele,
jako z empory v kostele.
Jak krásný to byl pohled
a nad vším dozor, dohled.
Připadat si jako král,
který všemu panoval.
Pak mi k tomu přibývaly roky,
vrhaly se na mě svými mílovými kroky.
Bláznivé spřežení, zavolám - stůj!
Čas je můj přítel, proč je ho půl?
Zastavit, najít směr, zážitků fůra,
snad je to pro duši nejlepší kůra.
Na počátku bochník celý,
na konci jen skroječek,
zabalit si do uzlíku,
pa a k tomu šáteček.
Nejsem z toho rozmrzelý,
i když bych bral život celý.
Lehl bych si do postele,
přesně tam, kde je mi skvěle.
Maminka už nese čaj,
černý - kostko cukru, taj!
V pyžámku, tlusté ponožky,
chladno mi bývá na nožky.
Myšlenky za to nemohou,
hraju si, dýchám, žiji,
s úžasnou noční oblohou...