Kdyby svět měl pravidla,
nestavěl by stavidla.
Mysl by si volně tekla,
žena ta by buchty pekla.
Hodný muž by hned,
každou dobrou buchtu láskou sněd:-)
Sny a naděje jen život okoření. Zato samotný život je jen živou chvílí. Láska si život váží. A tak se člověk snaží.
Hezké jméno, jako bych ho znal,
tluče bouchá u mých dveří,
pustíme ho dál?:-)
Kdo zhasil světla v zahradách a záři nad městy
kdo rozžal rubínový knot nad ložem nevěsty
kdo způsobil že vyje pes na drnu křižovatek
kdo způsobil ten nevěrný a hrůzyplný zmatek
kdo navrstvil snop po snopu kdo snil tak tragicky
kdo nalil do měsíce krev že stříká magicky
kdo rozlil černý kahanec kdo modrou lampu bere
kdo skryt za černou oponou zpívá své Miserere -Nezval-
Byl to bláznivý Standa.Nevím,kdo mu rozum vzal.......a ještě prostředník nám ukázal.
Báseň noci
Noc jde, je něžná
a já nikdy nebudu kněžna,
však budu to já, kdo chce mít
poslední slovo - ach, nechat ho znít.
A noc jde, je cudná
a já jako duše bludná
se vznáším s výpary města,
v nichž se ztrácí moje cesta.
A noc jde, je svlečená
a vyje, neb křeče má,
když den na svět přivádí,
jak rodička řve, vyvádí.
A noc je koketa,
jejíž stud skrývá roleta.
A jasno nemáme stejně jak včera,
noc se plíží, je hvězdou večera.
A noc je nahá,
opilá jak noční Praha
a lehká jak dívky v podchodech,
co číhají na pány na schodech.
Noc je děvka, noc je poběhlice,
co olíbala už rtů na tisíce,
a ztrácí se jak alkohol z krve,
vyprchává jak vzpomínky na "poprvé".
Noc je teskná a nepolapitelná,
tolik chápavá, a přesto nepochopitelná,
hříchy druhých laskavě přikrývá,
jen mlčky odtančí, když ráno ožívá.
Noc dýchá, zpívá, sténá
a pak se rozplyne jak mořská pěna.
Bez řečí, bez pozdravu
zmizí zase na jeden den v davu. 
( autor- A'tuin )
Nezvalovská báseň (o) noci
Náplň tu má přímo skvělou,
v obchodě se o ní derou.
Do balíčku? Nebo stačí pytlíček?
Vše to bude?
Ještě párek sladkých trubiček?:-)
Tyyy...nesváděj mě ke hříchu...
a sám si sněz trubičky z pytlíku.
Já strachem se tu třesu,
jak malý lístek vřesu...
za chvíli se ve stresu ,pomalu plazím k zubaři 
Byl jsi tady vždycky pro mě.
Něžný vítr, který mě nesl.
Světlo zářící v temnotách.
Tvá láska v mém životě,
byl jsi mou inspirací ,
skrz lži jsi byl pravdou,
můj svět je lepším místem díky Tobě. 
Když si mě nechtěla, nechtěj si, a já si vynajdu hezčejší, a já si vynajdu takovou, za kterou mládenci nepůjdou:-)
))) Rovnice zůstává ,já raděj mizím
zdravím tě úsměvem, byť trochu cizím.
Chápu tvé počty, a tiše couvám,
k řešení rovnic já vlohy nemám.
Láska je jak urputný plevel,
pro někoho realita,
pro dalšího nepřekonatelný level:-)
Šla lehce kolem,na zádech batoh plnej snění.Nechceš.....pomůžu ti nést.Nene to musím sama,usmála se.Byly to LÁSKA,nemoh jsem se splést.
Šla kolem a už tu zas není,
byl to jen sen?
Jenom pouhé snění?
Možná jí tramvaj ujela,
narazila si Hujera.
V batohu švestičky si nese,
slivovici pro vlastní potřebu,
pak bude pálit v lese:-)
Nic proti ničemu, přece to víš
v tom lese najdeme všichni svou skrýš,
budem si snít a popíjet k tomu
z lesa pak budem se kutálet dolů )) 
Vezmu si na krk kulaté stopky,
změříme čas,
pod kopcem sloupneme zaječí bobky:-)
"Chlapečku, nevyplazuj na mě ten jazyk nebo budeš nemocný."
"A co by mi jako bylo?"
"Budeš mít otřes mozku, přeraženou čelist a rozbitý nos!! 
Svůj batoh,jak život velí
schovaný mám doma ,pod postelí
a když ho otevřu, bývá to zřídka,
leží v něm psaníčka a navrch kytka .
A taky láska a život celý,
ukrytý v batohu pod postelí. . .
A flaška rumu, kontušovka, ořechovka,
čert ještě plný,
vanilková, ta zátka voní ještě teď,
klubíčko nespletené vlny.
Kapesní nůž a párátko do zubů,
korunka, můstek, brk ze dvou holubů.
Pacička pro štěstí,
koníček ze dřeva,
kočičí fousek,
a zobák z tetřeva:-)
Ponožky či šála,
dárek jeden, z mála,
který letos dostane,
manžel, co ti zůstane:-)
Děkuji, však to nemuselo být,
jsem takový jakého mě znáš
a toužila si mít,
Hřejivou rosou v očním víčku,
rostoucí travou při sluníčku
a myší dírkou v sýru, položeném na chlebíčku.
Jsem statným býkem i mohutným kamenem,
jsem prostou kravou s obrovitým ... :-)
Když jsem byl malý,
pod velkou plání,
sny se mi zdály,
tam za hvězdami.
Mohl jsem vyhlížet z postele,
jako z empory v kostele.
Jak krásný to byl pohled
a nad vším dozor, dohled.
Připadat si jako král,
který všemu panoval.
Pak mi k tomu přibývaly roky,
vrhaly se na mě svými mílovými kroky.
Bláznivé spřežení, zavolám - stůj!
Čas je můj přítel, proč je ho půl?
Zastavit, najít směr, zážitků fůra,
snad je to pro duši nejlepší kůra.
Na počátku bochník celý,
na konci jen skroječek,
zabalit si do uzlíku,
pa a k tomu šáteček.
Nejsem z toho rozmrzelý,
i když bych bral život celý.
Lehl bych si do postele,
přesně tam, kde je mi skvěle.
Maminka už nese čaj,
černý - kostko cukru, taj!
V pyžámku, tlusté ponožky,
chladno mi bývá na nožky.
Myšlenky za to nemohou,
hraju si, dýchám, žiji,
s úžasnou noční oblohou...
Hvězdnatá obloha je polštářem světa
Nad bylinkovou zahradou bývá tak svěží
Nad bojišti poduškou krvavou
Prý hvězdy jsou výstřely andělů
Proti komu?
Ve zdech barokního Hospitalu zní nářek starých mužů
Slyšíš?
I po staletích klepou protézy o dlažbu
Víš, proč jsou války?
Aby lidí bylo míň
Aby lidi vůbec nebyli
Protože svět vznikl bez lidí
A taky skončí bez lidí
Stačí opravdu věřit,
že po smrti ulehneme
do postele s vůní Mateří doušky? 
Za humny číhá paní zima.Chystá své bílé rolety.Mé srdce to však sotva vnímá.Hoří......protože jsi v něm Ty.
Zimní paní sedá do saní
střepinkou zrcadla ,srdce ti probodla.
A vločkou sněhu, zahnala něhu,
zamrzá voda ,něhy je škoda
usnula láska ,tajemná kráska
jen city potají , na jaro čekají. . .
Ledová paní zatáhla oblohu,
jak jen ti Káji od zlého pomohu?
Láskou a lítostí, plní se slzy,
v srdci je uschovám, možná je brzy...
Do lesa běžela k dvanácti měsíčkům.
Duben jí poradil, dej trávy zajíčkům.
Červen rozzlobil, studený Máj,
Leden si přesedl Únor se smál.
Červenec štětečkem vybarvil plody,
Srpen mu vyčítal bouřkové škody.
Září si dalo šťavnaté jablko,
Březen chyt bažanta zezadu, za brko.
Listopad zafoukal v javorovém listí,
Prosinec hudruje, poslední vše jistí.
Gerda je zklamaná, nemají zájem,
odchází mlčky, konec je s Kájem.
Ode mě dostaneš statného jelena,
poznala Říjen, nasedla a odjela.
Dlouho, předlouho, hnala se lesem,
sníh a mráz bodá ji,
stíhá jí běsem.
Kdyby mi Červenec na jeden ráz,
nasypal bobulí, bylo by snáz.
Proč jsem se já chudák do toho natáhla?
Uklouzl, klopýtl o Pištu Hufnágla.
Copak tu děláte? Chtěl byste pomoci?
Nestrádám, netrpím, chorobou, nemocí.
Ládínek zahodil půjčený talíř,
abych se představil, jsem doktor Halíř.
Oči se zjasnily, jiskřička vzplanula,
slza jí z oka pojednou kanula.
Jelen se po chvíli po pláni rozletí,
pomůže jí Nuni, pravnuk z 33. století.
Halíř usadil se více na zádi,
jelen skáče, hopsá a vyvádí.
Jen tak tak, udrží se, v pomyslném sedle,
teď je vprostřed a už je zase vedle.
SM LOMOS, SM LOMOS - ohlaš se, ohlaš se… přečte myš:-)
Spím v tobě,
bořím se ti do lůna,
jsem tvoje z trnů koruna,
jsem tečka za tvým písmenem,
ač nejsem ničí, tvoje trochu jsem . . .
Vše nej Martinům....
Ty jsi Martine strom zelený
tobě nebylo treba ženy
tys mohl chodit po galankách
jak ten holubek po hambalkách. 
Když namočím si ořech do medu,velké věci náhle dovedu.Vjede do mě strašná síla,přepral bych i krokodýla.
Jak hodíš ořech do medu. . .
to představit si dovedu
ale jak ,,pereš,, krokodýlka
to už je jiná násobilka
Když lidi se už zbláznili,
a zlo zabilo dobro
co zbude tady na zemi?
jen jedno velké . . . 
Pecky z třešní
Zas pliveš slova jak pecky od třešní,
zajdu se projít a ty se vyběsni.
Až tě to přejde, pak budeš se trápit,
že pecky do třešní nejdou už vrátit.
Stýská se mi,stýská se mi strašně.Topím se ve stesku,jak penízek v kašně.
Penízek v kašně, zlatě se blýská . Každému v životě občas se stýská.
2
1
1
