Měl jsem Anděla,hlídal mé činy.
Ochotně,pečlivě,jak nikdo jiný.
Pokud jsem upadl,pomoh mi vstát,
měl jsem Anděla......však i on pad.
Měl jsem Anděla,hlídal mé činy.
Ochotně,pečlivě,jak nikdo jiný.
Pokud jsem upadl,pomoh mi vstát,
měl jsem Anděla......však i on pad.
Mám Anděla s Ďáblíkem v těle
Chodí stále za mnou směle
Tolikrát jsem ho už poslala pryč
A i kdybych na něj snad vzala bič
Provází mě životem stále
Bok po boku i když to má nejedno ale
Ošoupaná křídla, celá od bláta, prachu
Ten Anděl snad nemá nikdy strachu
Vím, že ať bude co bude
Bude stát Anděl vždy při mně
Díky ti za to vše osude
Ať nesu jakékoliv břímě...
Ti Andělé chodí mezi námi
Cítíš taky, že nejsme sami?
Posadili Anděla k špinavému oknu i když se to nedělá,přesto se ho
dotknu.
Dávám mu tím najevo,že je tady pro mě,
Anděla co ho posadili v uzamčeném domě.
Venku truchlí tichý déšt,pomalu a líně,
Anděl hlavu svěšenou,křehké ruce v klíně.
Snad by se měl usmívat,Anděl má být milý
i ten co ho,jen Bůh ví proč,k oknu posadili.
V tmavém domě truchlivém,sotva na přežití,
nechápu proč nevstane a proč nerozsvítí.
Zatím jenom smutně lká,jak když rdousíš ptáče.......
Není snadné zůstat v místě,kde i Anděl pláče.
To ty? fakt moc krásná, smutná...
on svítí, i když pláče
stále hlídá jedno spáče
čeká až se probudí
jako malé ptáče...
Každý máme svoji Manon
Nosívala dlouhé vlasy v nich hřebínek z perleti.
Byla křehká,byla něžná,
jak pohádka pro děti.
Chodívala dolů k řece v bílých šatech z atlasu,
byla pane Vítězslave moje-umřít pro krásu.
Prolétla jak létavice,uvízla však v paměti,
vzpomínám si i když matně.....
šak je to půl století.
Manon je můj osud, Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě. Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje, umřít pro krásu...
Chtěl jsem si s Tebou zatančit valčík
Chtěl jsem Ti v přítmí verše číst.
Byla nám dána jen krátká chvilka
z románu pouhý jeden list.
Byla jsi křehká,jak vinná sklenka,
byla jsi plachá,jako stín.
Přelude sladký......vidino snová,
čekal jsem kdy Tě uvidím......
Včas já nepřišel včera ani dnes. Večer stěká akorát pes. Zastavím
se v lese ,snad mě hejkal neunese.
Přes potůček lávka,
za potůčkem les.
V lese na paloučku,
víly mají ples.
Hejkal hejká z křoví,
drnem kryje pleš.
A když nevěříš mi,
podívat se běž.
Přes potůček lávka,
za potůčkem les.
Nepřišel jsi včera,
nechoď ani dnes.
Já čekala tebe,
přišel Hejkal sám,
ptal se jestli tebe ,
od dřívějška znám.
Vedl divné řeči,
trochu lechtivý...))
Já seděla v křeči
myslela na věci
spíše děsivý...
Proto ti to píšu,
koukej chodit včas
jinak ti ta ,,víla,,
příště zlomí vaz .