Dost zajímavé, jak se liší ty překlady... s dovolením to sem dám...
Josef Václav Sládek, 1883
Znaven vším tím po smrti volám tiché -
než zírat, jak se žebrák rodí v svět
a nuzné nic se v cetky šatí liché
a čistá věrnost nevěře jde v sled
a zlatá hodnost bídáka jak zdobí
a dívčí čest šlapána v prach a v nic
a dokonalost ve spárech je zloby
a síla od zbabělství bita v líc
a uměnu jak úřad umlčuje
a umem (jako lékař) vládne bloud
a prostá opravdovost hlupstvím sluje;
jak do ďáblových Bůh je zjímán pout:
znaven vším tím bych odešel už rád -
jen s láskou mou mi žel se rozžehnat.
Jaroslav Vrchlický, 1896
Vším znaven tím já smrt si přeju již!
Zásluhu o žebrácké holi zřím
a pravda nejryzší lží vbitá v kříž
a nuzné nic řve plechem zbujněným
a oblíbená čest se s hanbou týčí
a dívek ctnost se dravě řítí v pád
a nad právem bezpráví - vítěz křičí
a chromou moc zřím sílu vyssávat
a umění úřadům úctu cpáti
a blázny (doktoři jsou) moudré soudit
a bodré poctivosti hloupě láti
a vlásti zlo, ve službách dobrou troudit.
To všecko smrti rád bych umdlen vzdal,
jen kdyby milý sám tu nezůstal.
Jaroslav Vrchlický, 1904
Po smrti křičím tím vším unaven,
hle, zásluha se na žebrotu rodí
a pozlátkem tret prázdný ověšen
a ryzí věrnost v nevěře se brodí.
A zlatá čest na místě nestydů
a cudná ctnost v hampejzy pohrobena
a dokonalost štvána v neklidu
a síla trpaslíky seslabena;
ctná snaha blbosti v plen vydána
a umění jho moci musí nést
a prostota jak hloupost vysmána,
zlo žalářníkem, dobro vězněm jest:
Vším unaven rád umřel bych, ví Bůh,
mou smrtí jen by sám tu nezbyl druh.
Jan Vladislav, 1964
Znaven, ach, znaven vším, já volám smrt a klid,
když vidím zásluhy rodit se na žebrači,
a bědnou nicotnost zas v nádheře se skvít,
a víru nejčistší zrazenou v hořkém pláči,
a zlatý vavřín poct na hlavách nehodných,
a dívčí něhu, čest, servanou v okamžiku,
a dokonalost pak, budící už jen smích,
a vládu ve zchromlých pařátech panovníků,
a jazyk umění vrchností zmrzačený,
a blbost, doktorsky radící rozumu,
a přímost, zvanou dnes hloupostí bez vší ceny,
a Dobro, zajaté a otročící Zlu -
tím vším, ach, unaven, já zemřel bych už rád,
kdybych tím nemusel i lásce sbohem dát.
E. A. Saudek, 1975
Jsem unaven a za smrt prosím Boha -
jen nevidět už, jak je bita ctnost,
a vynášena nicka přeubohá,
a křivdou rozšlapána nevinnost,
a odívána zlatem nemohoucnost,
a v trhu prodávána dívčí čest,
a pokálena bezúhonná vroucnost,
a utloukáno to, co silné jest,
a umění jak panáčkuje vládě,
a doktor Blbec káže geniům,
a lumpové se posmívají pravdě,
a Dobro babě Zlu jak smejčí dům -
tím světem unaven, tak rád bych zhas!
Leč tebe zůstavit mu napospas?
Zdeněk Hron, 1986
Mám všeho dost, chci umřít, ať mám klid,
když zásluhy jdou o žebrácké holi
a holý zadek smí se honosit
a pravá víra sebe zapřít svolí
a zářící čest zpupně pokořují
a dívčí cudnost zprzní bez pomoci
a ryzí dokonalost pranýřují
a sílu chromí starci zlomí mocí
a úřad umlčí hlas umění
a blbost schopné drze poučuje
a sprostí prostou pravdu podcení
a dobrý v poutech zlému posluhuje.
Mám toho dost, chci všemu sbohem dát,
ale když umřu, zradím, co mám rád!
Miroslav Macek, 1996
Jsem unavený, nechce se mi žít,
když lumpovi se metál připíná
a nuzná nicka chce se dobře mít
a čistou víru každý proklíná
a zlatý věnec zdobí ničemu
a dívčí cudnost špatně končívá
a dokonalost není k ničemu
a vláda v slabých rukou spočívá
a úřad bdí nad tvůrčí čistotou
a rozhodují blbci s tituly
a nazývají pravdu prostotou
a dobro k veslu zla si přikuli
vším znavený, bych smrt měl lehce brát,
však opustil bych i tu, co mám rád.
1
2
