Grafoman,
nezmůže se na román.
A tak píše nazlobeně,
krátké verše......
dvakrát denně.
K čemu velké stohy hoven
co nedojdou do knihoven?
Ironicky ze své kobky
proto píše pouze bobky.
Lidstvo je k ničemu, hloupé a zbytné,
vyhlížím asteroid kdy už sem vlítne.
Dívám se do oken, postávám u dveří;
chci si to vychutnat až do nás udeří.
Objevila ses s koncem léta na kratičkou chvíli,
mně se rázem někde v nitru hvězdy roztančily.
Přešly roky,pocit zmizel,život koktejl mísí,
někde u dna,ale sedí,to co bylo kdysi.
Před tou první všechny další lásky nějak blednou,
poprvé se zamilovat,
můžeš jenom jednou.......
První láska, a zvlášť letní,
přece nikdy, nikdy nezevšední
i po letech se musím ptát
co se stalo...?
vždyť mě měl tolik rád.
Vždy když si připadám těžce a v loji
čas všechno překoná, čas všechno zhojí...
Možná mám naději, že jednou se vstřebou
stejně i vzpomínky na chvíle s tebou.
Podívej, holky už sundaly čepice-šály,
chystaj se na horké večerní bály
natáhnou trička a šatičky taky,
budou jak cukrátka z růžové vaty.
Věnuj jim pohled...pak pohodí vlásky,
a léto zahájí ,festival lásky. 
Nějak to dopadne, co mě se týče
vzdal jsem se toužení, citů i chtíče.
V nejbližším období nebude šance;
zůstanu u psaní, pití a žvance.
Když večer koukám na nebe,
vzpomenu si na tebe.
Na tvoje vlasy,které vždy krásně voní.
Na tvoje oči, jenž nikdy slzu neuroní.
Na tvůj úsměv, který ti tak moc sluší.
Na tvůj hlas, který se líbezně nese do mých uší.
Na tvé vtipy, jenž vždy rozesmějí mne.
Na tvé ruce, které spojily se v mé.
To vše připomíná mi večerní nebe...
Sluníčko zapadá
a mě tak napadá,
že mi schází Tvoje rty.
Sluníčko zapadlo
a mě tak napadlo,
že mi scházíš Ty......
Hlesl sen.
Já snad budu muset
s barvou ven.
Ještě né!
Ještě chvíli!
Zrovna jsi tak
láskyplně
černobílý.
