„Nepotřebuji tě, ale chci tě. Nemám prázdnotu, mám prostor pro činy. Neočekávám od Tebe, že mě uděláš šťastnou, jsem šťastná z Tvé radostí a úsměvu. Nemusíme se milovat jako blázni, nejsem Tvá a Ty nejsi můj. Jsem úplná i bez Tebe a Ty jsi beze mě taky úplný. Neumřu, pokud odejdeš, a Ty budeš šťastný, i kdybych odešla. Nejsi zodpovědný za mou osobní spokojenost. Přijímám Tě jako své zrcadlo a posla a nabízím Ti své oči, aby ses v nich také našel. Jsme dva krásné a vzácné vesmíry, úplné, dokonalé, připravené vytvářet nové světy. Nejsem bez tebe osamělá a Ty nejsi beze mě ztracený. Nebudeme zavírat dveře a okna jen proto, abychom byli vedle sebe a nemohli svobodně létat. Vážím si Tvé i mé svobody, každého dne našeho výběru.“ — Emanuele Pacifici 1931–2014



Hlavně že je veselo 

Paradox?
Strach lže a ty mu věříš.
Strach z nebezpečí je tisíckrát
horší než nebezpečí samo.
Věda je něžná rostlinka a nebude
nakloněna zahradníkovi, který si navykl vytahovat ji i s kořeny, aby se
podíval, zda správně roste.

Nejtolerantnějšími jsme tehdy, když
posuzujeme sebe sama.
Na sebe hleď jak ostříž, nad bližním
přimhuř oči.
uklidníš a nebo to vážně budu
řešit. Začínám se tu necítit dobře. ( JÁ)