Pohnula se a přitáhla si bílou přikrývku k boku, její pas a stehno vypadaly jako vytesané z hrubého mramoru. Nemohl srovnávat. Nešlo o dokonalost těch tvarů, ba ani o to, že je tak dobře znal. Neměl před sebou žádnou princeznu, žádnou Šípkovou Růženku. Byla to Shell. Byla to určitá konkrétní žena s trvalým bydlištěm a rodovými rysy. Žádný krasohled, v němž otáčením vznikají nové a nové pohledy. Každý její výraz představoval nějaký pocit. Když se smála, mělo to svůj důvod. Když ho uprostřed noci popadla za ruku, mělo to také svůj důvod. Tím důvodem byla ona. To tělo patřilo Shell, té Shell, kterou znal. Odpovídalo jí, bylo její. Neposluhovalo mu z žádného piedestalu. Narazil na konkrétní osobu. Nezáleželo na tom, jestli je krásná nebo ne, jestli její krásu zítra někdo zničí vitriolem. Shell byla ta, již miloval. (Oblíbená hra)“L.C.







